Jaké jsou povinnosti spravedlivé politiky na poli ochrany nenarozeného života? Nejprve bude třeba stručně poukázat na základní souvislost mezi politikou a spravedlností. Je-li účelem politiky prosazování a ochrana obecného dobra, tedy dobra, které je blahodárné pro celek společnosti, musí také jednotlivé politické postoje a činy být s tímto obecným dobrem v souladu

K naplnění cíle ve společném dobru je třeba, aby jednotlivé osoby, nižší společnosti i samotný stát měly trvalý zřetel k oprávněným nárokům ostatních - aby každý dával každému, co mu náleží. Což jinými slovy znamená, že vlastním poutem a činnou silou společnosti je SPRAVEDLNOST.

Předmětem spravedlnosti je pak PRÁVO. Právo je to, co někomu náleží, co je závazné. Úkol nalezení práva provádí ZÁKON jakožto „pravidlo a míra lidských skutků“. Klasické vymezení zákona zní takto: 1) odpovídá rozumu, 2) směřuje ke společnému dobru 3) je stanoven oprávněnou autoritou 4) je náležitě vyhlášen.

Aby lidský zákon mohl splnit měřítko spravedlnosti, musí odpovídat požadavkům přirozeného mravního zákona. Příkazy přirozeného zákona se mají k praktickému rozumu jako první principy, které jsou ze své povahy nezměnitelné a nezrušitelné. Co lze měnit z moci lidské, jsou příkazy zákona lidského čili pozitivního, které však musejí odpovídat principům zákona přirozeného (lidské zákony jsou vymezením a rozvedením obecných principů PZ pro konkrétní situace veřejného života).

Jestliže tedy tyto pozitivní zákony odporují zákonu přirozenému, pak ztrácejí charakter zákona zavazujícího ve svědomí a je povinností člověka jej neuposlechnout. Ve světle přirozeného zákona lze zkoumat každé pozitivní právo (ať vychází od jakéhokoliv zákonodárce), aby se zjistila mravnost jeho obsahu a tudíž i jeho mravní závaznost.

Zákonodárná nouze této sněmovny spočívá v tom, že zde dominuje právní pozitivismus, který se nehlásí k ideji objektivní spravedlnosti, ale absolutizuje aspekt vůle zákonodárce, ať už je jím lid či zastupitelský sbor. Spravedlnost zákona není měřitelná zákonu vnějším měřítkem, jinými slovy, každý zákon, vyjadřuje-li vůli zákonodárce, je automaticky spravedlivý!

V tomto kontextu je třeba rozumět sebeobraně nacistických a komunistických pohlavárů, hájících se argumentem, že nemají být za co souzeni, neboť postupovali podle tehdy platných zákonů. Příkladem této korupce práva je však také diskuse, která se na téma DPPD vedla v petičním výboru Poslanecké sněmovny.

Například poslanec KDU-ČSL Cyril Svoboda tvrdí, že otázka ochrany nenarozeného života je pouze otázkou mravní a že zákonnou cestou není možné postupovat nad rámec stávající Listiny práv a svobod. Svoboda to tvrdí na základě „překvapivého“ zjištění, že vždy budou existovat zastánci opačných názorů. To, co je spravedlivé a zákonné, je tedy rozhodováno souhlasem, shodou v otázce řešení daného problému.

Je pravda, že nejednota v této otázce je praktickou překážkou na cestě dosažení spravedlnosti, pro poslance uvažující v tomto duchu slouží však spíšejako alibi v jejich mlčení k tak zásadní nespravedlnosti, jakou je zabíjení nevinných lidských osob.

Je proto povinností zákonodárce usilovat o odstranění zákona, který dovoluje potrat. Jak má postupovat zákonodárce, aby tohoto cíle dosáhl?

Nejprve je třeba veřejně, jednoznačně a soustavně deklarovat svůj postoj k této otázce a usilovat o to, aby se stala otázkou veřejné diskuse a politického jednání. Během této diskuse musí dávat najevo, že usiluje o zákonný zákaz potratů a to ve všech formách. V situaci, kdy se rozhoduje hlasováním, nesmí poslanec hlasovat ve prospěch zákona, který potraty výslovně dovoluje.

Takový hlas je logicky účinnou příčinou mravního zla, které z potratového zákona vzejde. Totéž platí pro ty zákonodárce, kteří jsou k dané problematice lhostejní a do projednávání příslušného zákona se aktivně nezapojí či se neúčastní hlasování.

Pokud zákonodárce není schopen zabránit přijetí nespravdlivého zákona, smí se přesto do jeho projednávání zapojit a usilovat o jeho zmírnění formou dodatků a pozměňovacích návrhů (klauzule o svědomí, zákaz financování z veř. prostředků, finanční podpora center, kde jsou ženám potraty rozmlouvány, zákaz užití potracených těl za účelem transplantací a genetického výzkumu atd.). Vždy však musí jednat tak, aby žádný z jeho kroků nemohl být vykládán jako souhlas se zákonem v jeho celku.

Není tedy z mravního hlediska přijatelné, aby zákonodárce tvrdil, že s potraty jako soukromá osoba nesouhlasí, ale jako osoba veřejná nemůže tentýž postoj uložit druhým. Tento projev politické schizofrenie je častou nemocí moderních zákonodárných sborů a dovoluje silám, neuznávajících objektivní měřítko správnosti lidského jednání, usilovat a dosahovat politické moci, která je posléze užita k likvidaci zbývajících stop spravedlivého řádu.

Proto bych si velice přál, aby DPPD povzbudila všechny zákonodárce k aktivní vzpouře vůči této mentalitě a zasadili se svou podporou za přijetí zákona,který by chránil nevinný lidský život již od okamžiku jeho početí.

Předneseno na setkání k 1. výročí vyhlášení Deklarace práv počatého dítěte 27. listopadu 2000

Poznámka redakce: Toto je rubrika Areopag, kde se na způsob athénského Areopagu (viz Sk 17,19-22) volně, svobodně a slušně diskutuje na různá témata dotýkající se křesťanství. Redakce poskytuje prostor všem stranám a k příspěvkům se nijak nevyjadřuje. Články vyjadřují jen názor jejich autorů. Věříme, že i takto pomůžeme českému křesťanství.