Mám-li hovořit o počátku lidského života v současném stavu poznání v biologii, musím se zmínit o některých zásadních změnách, které se odehrály v chápání a výkladu některých tradičních pojmů, které přímo souvisí s předmětem mého sdělení.

Biologie jako věda o životě a o živých organismech prošla jako mnoho dalších oborů vědeckého bádání v 150 létech skutečně revolučním vývojem. Jako jeden z mála oborů má ale jasno o tom, kdy nastala nejpodstatnější změna, která postavila výzkum i výklad poznaných jevů na principálně nové základy.

O biologii a jejím dalším vývoji rozhodly dva rozsahem skromné články uveřejněné v prestižním britském vědeckém časopisu Nature v květnu 1953 dvojicí autorů James Dewey Watson a Francis Crick. V těchto článcích byla vysvětlena struktura molekul nukleových kyselin, zásady jejich replikace a nastíněna úloha, kterou hrají v přenosu dědičné informace.

Od tohoto převratného okamžiku se začala psát nová kapitola biologie, která již není odkázána na pouhé odhadování určitých skutečností podle vnějších detailů, ale která může vykládat jevy a skutečnosti podle jejich skutečné podstaty. Tak se mění i výklad některých běžně používaných pojmů, jako je druh, individuum, apod.

Člověk jako součást živé přírody byl popisován jako subjekt s "lidskými rysy" a velice mnoho úsilí bylo vynaloženo na to, aby popis těchto lidských rysů byl co nejvýstižnější.

Vyžadovalo to těsnou spolupráci psychologů, filosofů, ideologů, i teologů, ale už méně biologů, kde prim hráli hlavně antropologové, protože hlavním zájmem byla definice člověka stojícího mimo ostatní příslušníky živé přírody a pokud bylo možné použít nějaké srovnání s ostatními organismy, pak se pozornost upínala ke struktuře a trochu i k funkčním vlastnostem lidského organismu, kterým se ale nepřipisoval zásadní význam při rozhodování o lidských rysech.

Spolu s tím, jak zrálo poznání, přesunulo se těžiště charakteristiky člověka k biologii a dnes biologie charakterisuje člověka jako živý organismus jeho genetickou výbavou charakterisovatelnou počtem a kvalitami chromosomů obsažených v jádře každé jeho buňky. Vlastnosti dříve rozhodující, které jsou výsledkem uplatněním genetické informace v osobním vývoji, je možné považovat za nepodstatné, protože jsou odvozené od těch hlavních.

Podle této definice je člověk charaterisován 42 páry chromosomů párových a dvěma chromosomy pohlavními, jejichž kombinace určuje pohlaví každého jedince. Chromosomy je možné si představit s risikem plynoucím z každého připodobnění, jako jakési sloupce nebo řetězce molekul nukleových kyselin uspořádaných podle určitých vnitřních zákonitostí do tzv. genů. Soubor genů pak tvoří tzv. genetický kód člověka.

Je-li charakterisován člověk jako organismus s určitou typickou strukturou molekul nukleových kyselin uspořádaných v chromosomech, jak je možné charakterisovat lidskou individualitu? I pro tento nesnadný úkol nabízí podklady moderní biologie. Se všemi risiky zjednodušení můžeme chápat chromosomy jako šňůru navlečených korálků, které mají definovanou strukturu, velikost a tvar, ale mohou se lišit např. barvou nebo pestrostí vzorku na povrchu.

Protože každý i nejjemnější rozdíl má odezvu v organismu, jsou tyto detailní odchylky zdrojem variability jednotlivých jedinců při zachování druhové jednoty. Každý z nás má svou vlastní kombinaci, která se v celkovém stavu projevuje individuálními vlastnostmi počínaje povrchovými vlastnostmi buněčné membrány, antigenní struktury tkání, nebo individuálními odchylkami v metabolismu různých látek a konče tělesným rozvojem a psychickými a osobnostními vlohami.

Tato mosaika charakterisující každé individuum vzniká při tzv. redukčním dělení, kdy se párové chromosomy okolo sebe obtáčejí a vyměňují si své úseky - na každé šňůře korálků tak vzniká jiný, neopakovatelný vzorek zajišťující individualitu jedince.

To je posíleno tím, že při vývoji a řízení životních procesů nejsou zapojeny všechny chromosomy stejně, ale většinou jen jeden z páru, ale dodnes nevíme který a proč. Čte si tedy organismus svou řídící informaci tu z otcovského chromosomu, tu z matčina - a tím se jen zvyšuje možnost kombinací a zajišťuje neopakovatelnost každého jedince.

Je tedy lidský jedinec charakterisován jako člověk svou obecnou genetickou výbavou a jako individuum detailním vybavením molekulami nukleových kyselin využívajícím celé variační šíře jejich odchylek propůjčujících jedincům jejich individuální vlastnosti.

Vycházeje z těchto skutečností mohu konečně přistoupit k zodpovězení otázek, které obsahuje titul mého sdělení.

Kdy začíná život nové lidské bytosti?

Každý organismus, lidský nevyjímaje, má svůj počátek tehdy, kdy vznikne základ, který obsahuje veškeré potřebné informace pro průběh všech životních funkcí i pro detailní řízení jednotlivých vývojových postupů potřebných pro vývoj a životní běh daného organismu. Tyto informace dostává každý organismus v plnosti, která není v přirozeném běhu událostí nikdy doplněna nebo obměněna, v okamžiku spojení obou pohlavních buněk, tedy při oplození neboli početí.

Tímto okamžikem počíná uspořádaný a detailně řízený proces čtení genetické informace vedoucí k vývoji nového jedince druhu Homo sapiens sapiens. Individuální vlastnosti dané neopakovatelnou mosaikou v detailech se lišících molekul nukleových kyselin skládajících celkový obraz genetické informace vzniká ve stejném okamžiku. Charakterisuje individuální vlastnosti takto vzniklého jedince jak po stránce strukturální a funkční, tak po stránce nadání a osobnostních vlastností.

Pro mne jako pro biologa není možné souhlasit s tím, že by oplozené vajíčko nemělo lidské rysy, nebo nebylo možné je chápat jako lidské individuum, protože má, jak jsem uvedl, od okamžiku oplození všechny charakteristiky dospělého jedince, i když jen v podobě jakési potence nebo určitého předpokladu. Jde jen o to, dostane-li šanci, aby své vlohy mohlo v plnosti využít.

Autor je lékař a pracuje jako přednosta Ústavu pro histologii a embryologii I. lékařské fakulty Univerzity Karlovy

Předneseno na setkání k 1. výročí vyhlášení Deklarace práv počatého dítěte 27. listopadu 2000