Česká televize se nám tentokrát postarala o vánoční zábavu celkem netradičním způsobem. Nebo - že by to nebyla ČT, kdo nám k Vánocům a Silvestru nadělil tuhle porci zábavy? Kolem celé záležitosti totiž koluje tolik informací a desinformací, tolik interpretací a desinterpretací, že by stálo za to, aspoň pro začátek to trochu utřídit. A právě o to se chceme stručně pokusit.
 
1. Co se nestalo - a proč
Půjde samozřejmě zase jen o výběr daný nejen prostorem článku, ale i určitým záměrem, který míří do budoucna.

Tedy především poslankyně Kateřina Dostálová, některými mediálním pracovníky dost odvážně charakterizovaná jako „mediální expertka ODS“, vypráví už delší dobu s velkým zaujetím o tom, jak první generální ředitel České televize - Ivo Mathé - byl zvolen poslanci.

A jak se ukázalo, měli mimořádně šťastnou ruku, když dotyčný vydržel ve své funkci plných šest let. V debatě s Ladislavem Smoljakem na Radiožurnálu se k ní teď přidal i místopředseda Rady ČR pro rozhlasové a televizní vysílání Petr Štěpánek (rovněž ODS).

Dotyčným jistě nejde ani tak o dávnou historii, jako o to, že by se tenhle způsob volby generálního ředitele mohl svěřit - podobně jako v době Mečiarovy hegemonie na Slovensku -  místo tradičně neschopným „radám“ (všeho)schopným poslancům. Přesto pro pořádek musím ubezpečit toho, kdo má zájem o skutečnost a ne o vyprávění milé paní poslankyně, že s volbou Iva Mathé za generálního ředitele ČT to bylo podstatně jinak.

Už jsme to publikovali na internetu, tak teď ještě novinově: tehdejší Česká národní rada vybrala Iva Mathé jako dočasného ředitele ČT (na dobu necelých dvou měsíců), než bude řádně orgánem k tomu určeným - tedy Radou ČT - zvolen ředitel řádný na příslušných šest let. To se také po výběrovém řízení v únoru a březnu 1992 stalo. Tehdejší Rada ČT dala v závěrečném kole poměrem 6:3 přednost Ivo Mathému před Vladimírem Železným.

I když jeden z nás byl tehdy při volbě nejdéle váhajícím členem Rady ČT a druhý dokonce volil Vladimíra Železného, dnes jsme oba přesvědčeni, že Rada ČT tehdy zvolila toho správného ředitele. Na rozdíl od mnoha poslanců - kterým byl tento špičkový profesionál a odolný muž příliš schopným soupeřem.

Na základě všeho, co víme o fungování Rady ČT - a to jak té současné, tak těch předchozích, považujeme za velmi nešťastné automatické obviňování „radních“ z toho, že jsou jen „prodlouženou rukou svých stran“. Nic na tom nemění skutečnost, že zejména tato poslední Rada ČT je skutečně především výsledkem politických „tahů“ a nikoliv poctivého zájmu o kvalitní Českou televizi.

Jestliže se dnes někteří členové Rady ČT brání, že odvolání Dušana Chmelíčka nebylo důsledkem „politického zadání“, nýbrž jejich osobní nespokojenosti s generálním ředitelem, je velmi pravděpodobné, že tomu tak opravu bylo. Ten, kdo sledoval poctivě internetové výstupy z jednání Rady ČT za poslední měsíce, nemohl být nikterak překvapen - jako většina těch, kteří o tom začali po odvolání Dušana Chmelíčka psát - že to takhle dopadlo.

Tato Rada ČT se totiž záhy dostala vůči Dušanu Chmelíčkovi do ostře konfrontační polohy, ze které vlastně neexistuje žádné jiné východisko, než odvolání generálního ředitele. I v době, kdy my oba jsme byli členy Rady ČT, se mezi námi vyskytovali tací, kteří skoro na každém druhém jednání navrhovali, že bychom měli „Mathého odvolat“.

Tehdy zůstali vždycky v menšině. A zdaleka ne proto, že by Ivo Mathé byl ředitelem vůči naší tehdejší radě poddajným. Opak byl pravdou. Jenomže při současném zákonném „nastavení“ vztahu Rady ČT a generálního ředitele ČT převážil v tehdejší Radě ČT názor, že pro naplňování služby veřejnosti je mimořádně důležité, aby v čele ČT stál člověk, kterého si jeho podřízení váží a má u nich přirozenou autoritu a kterého musejí pro odbornou kompetenci respektovat i jeho oponenti. A že je na nás, abychom i my mu poskytovali oponenturu co nejkvalifikovanější.

Jak se nám to dařilo - to je jistě na rozsáhlejší diskusi. Přímé instituční ohrožení České televize, které se teď podařilo vyprodukovat stávající Radě ČT - odvoláním Dušana Chmelíčka a jmenováním naprosto nekompetentního Jiřího Hodače - přesto potvrzuje hypotézu, že postup „naší“ Rady ČT byl lepší.

V pátečním sloupku Lidových novin Vaselin Vačkov velmi přesně shrnul hrubé chyb, kterých se dokázal během několika desítek hodin po svém jmenování generálním ředitelem Jiří Hodač už dopustit. Od té doby k nim přidal další. Přesto je téměř jisté, že Jiří Hodač nebyl žádným „koněm ODS“ na místo generálního ředitele ČT.

Podle všech důvěryhodných svědectví, která máme k dispozici, byl nepochybně „volbou z nouze“, když se původní scénář volby směřující nejspíš k někomu v pozadí „zadrhl“. Nelibost předsedy ODS Václava Klause nad jeho zvolením tlumočená tiskovou mluvčí ODS Michaelou Maláčovou (pro ODS nešťastně nepravému adresátovi, čímž se to „provalilo“) byla jistě upřímná.

Stejně upřímná je ovšem hluboká nedůvěra Václava Kaluse a jeho týmu k nestátním veřejnoprávním institucím. To, že se vyjádřil pro privatizaci České televize, není zdaleka jen důsledek momentální situace. Jde o dlouhodobý postoj, který Václav Klaus prezentoval už v minulosti zcela jasně.

Např. v rozhovoru pro týdeník Televize 7/96 přímo řekl: „Veřejnoprávní instituce je nezdar, pouhé vystřídání jednoho nezodpovědného a nedefinovaného systému velmi obdobným.“ Tím „nezodpovědným systémem“ myslí instituce státní. Ale i k nim je shovívavější.

Ještě dříve totiž prohlásil v rozhovoru pro LN: „Nejlepší je soukromé, pokud nelze soukromé, pak ať je to státní. Jenom ne veřejnoprávní.“ Institucionální rozvrat České televize by byl mimořádnou příležitostí tento „veřejnoprávní nezdar“ jednou pro vždy zprovodit z české scény. Je v životním zájmu všech, kteří nechtějí nechat usurpovat celý veřejný prostor státem, aby se zálusk na privatizaci České televize setkal s tvrdým odporem.
 

2. Co se naopak stalo - a jak z toho ven


Kateřina Dostálová ve svém památném projevu před tím, než Poslanecká sněmovna v březnu dvakrát během hodiny odhlasovala, že ČT neplní povinnosti, které jí ukládá zákon, a následně odvolala i torzo tehdejší Rady ČT, přišla na originální myšlenku, že podle stávajícího zákona o ČT může Rada ČT zvolit za generálního ředitele medvídka Pú -  bude to podle zákona, a poslanci budou bezmocní.¨Natož jimi zastupovaná veřejnost.

Bohužel - stalo se ještě něco horšího. Znalci příběhů medvídka Pú totiž vědí, že tohle dobračisko alespoň v klíčových momentech dalo na rozumného Kryštůfka Robina. Ne tak Jiří Hodač.

Nejprve projevil mizivou předvídavost už tím, že se po svém neúspěšném jarním působení ve funkci ředitele zpravodajství ucházel o funkci generálního ředitele. Poté si za „pravou ruku“ přibere Janu Bobošíkovou, o jejíchž vazbách na ODS už není pochyb a která sotva může mít přirozenou autoritu u svých bývalých kolegů.

A jako zlatý hřeb všeho si Jiří Hodač dává radit od „nejupřímnějšího přítele České televize“ Vladimíra Železného, jehož „návod k řešení“ z posledního Volejte řediteli téměř doslovně začal aplikovat. To všechno v situaci, kdy sice - podobně jako u medvídka Pú - lze těžko zpochybňovat vlastní legalitu (právnost) jeho zvolení, ale soudnému člověku musí být jasné, s jak mizivou legitimitou (tedy oprávněním vyplývajícím ze všeobecně sdílené představy spravedlnosti) se ujímá své funkce.

Po tak působivém začátku, jaký se povedl Jiřímu Hodačovi, jsou jen dva možné scénáře: Buď v krátké době tiše odejde, ČT se z toho snad časem vzpamatuje a pro příště si přece jenom kdokoliv zodpovědný rozmyslí provádět „operaci srdce“ na pacientu (ČT) za plného výkonu. Nebo ještě nějakou dobu bude Jiří Hodač a jeho lidé „pouštět televizi žilou“ - a dílo mnoha let, které bylo zprávami EBU v letech 1994 až 1998 uváděno jako ojedinělý úspěch v zemích bývalého komunistického bloku, bude nenávratně v troskách.

Jakési přijatelné řešení se nyní očekává od urychlené novelizace zákona o ČT. Mělo by se tím umožnit, aby nastal soulad toho, co je spravedlivé - ČT má schopného ředitele a je nezávislá - s tím, co je zákonné. Novelizovaný zákon má umožnit volbu „lepší“ Rady ČT, která by pak vybrala  „lepšího“ generálního ředitele ČT. Už kdyby se tohle podařilo, byl by to jistě úspěch.

Kdykoli dojde k rozchodu zákonnosti (legality) se spravedlností (legitimitou), jde o poruchu demokracie. Těm, kteří se ovšem nad tím teď tolik pohoršují, je třeba připomenout, že po vzniku našeho státu v roce 1993 dokonce několik let nebyla naplňována Ústava - neexistencí Senátu. A co čert nechce - lví podíl na tom měli poslanci právě té strany, která se teď tolik obává o dodržování zákonů.

Pokud by opravdu měla být Rada ČT už systémově založena tak, aby lépe plnila úkoly, které jí přísluší, musela by splňovat minimálně tyto dva požadavky:
 

  1.        Byla nezávislá na politických a ekonomických tlacích
  2.        Byla dostatečně funkční.


Z první podmínky vyplývá, že volba Poslaneckou sněmovnou (i kdyby kandidáti byli navrhováni kýmkoliv) je krajně nevhodná. Ze své podstaty je právě Poslanecká sněmovna tím nejpolitičtějším orgánem, kde se navíc setkávají i různé ekonomické zájmy (siný tlak  soukromých provozovatelů televizního vysílání je toho klasickou ukázkou).

I při jiném složení sněmovny, než je dnes, nelze rozumně předpokládat, že se příliš změní priority, které ji - leckdys zcela oprávněně - ovládají. Podle přehledu, který pro nás v roce 1994 vypracovala firma Coopers and Lybrand, není také model, při kterém je kontrolní orgán volen prostou většinou poslanců, v Evropě prakticky používán.

Z druhé podmínky pak vyplývá, že vhodnou metodou, kterou takový orgán vzniká, není volba, ale jmenování. Jenom tak lze totiž zajistit, že vznikne opravdový tým. Kritérií pro členy rady je příliš mnoho na to, aby byla pravděpodobnost zvolení skutečného týmu dostatečně vysoká. Klasický je způsob vzniku Rady guvernérů, která je kontrolním orgánem BBC: jsou jmenováni královnou. Postavení i působnost Rady guvernérů jsou přitom velmi obdobné postavení i kompetencím Rady ČT resp. Rady ČRo.

V našich poměrech by tedy Rada ČT měla vznikat podobně, jako vzniká Ústavní soud. Z navržených kandidátů vybere prezident podle svého uvážení. Nutnou podmínkou není, aby vybíral prezident. Může to třeba být ombudsman. Nutné je, aby to byla osoba - fyzická či právnická - která bude mít dostatečnou autoritu i kompetenci.

Jistě: při současné situaci v Poslanecké sněmovně zatím jen sen.

Autoři článku (v našem redakčním systému se zobrazuje jako autor jen jeden):
Jiří Grygar, předseda Rady ČT v letech 1992 až 1997
Jiří Zajíc, místopředsedy Rady ČT v letech 1992 až 1997 a člen Rady ČT v letech 1997 až 2000

Poznámka redakce: Toto je rubrika Areopag, kde se na způsob athénského Areopagu (viz Sk 17,19-22) volně, svobodně a slušně diskutuje na různá témata dotýkající se křesťanství. Redakce poskytuje prostor všem stranám a k příspěvkům se nijak nevyjadřuje. Články vyjadřují jen názor jejich autorů. Věříme, že i takto pomůžeme českému křesťanství.

Vyjádřete se k situaci v České televizi na Diskuzích ChristNet.eu!