Ve třídě jsem se čtrnácti dětmi (předškolními a ranně školními) kolem jednoho velkého stolu. Přicházím  a oblékám se do černého roucha a špičaté černé čepice.  Je mi malá a tak hned obleču jedno z dětí, kterých se hned hlásí všech čtrnáct.

Ptám se: "Kdo to je?"

Odpovědi jsou prosté a čekané: "Kouzelník, čaroděj…"  Dále se ptám: "A co mu schází?" Odpovědí je mi: "Vousy, hvězdy a měsíčky na rouchu a čepici, kouzelná hůlka…" A jak se to ozve, vytahuji kouzelnou hůlku, která je z plastové průhledné trubičky s barevnou náplní, přelévající se ze strany na stranu. V ní jsou hvězdičky a malé tretky, které se blýskají.

Tu začnu vyprávět, že mágové a kouzelníci nebyli vždy zlí. Ba, byli jedni z prvních, kteří byli u jeslí (já mám stále ještě Vánoce). A ptám se, zda by děti chtěly mít také takovou kouzelnou hůlku, jako ti mágové, co rozuměli ohlášení narození Božího syna.

Jak se taková hůlka dělá, to se naučíme s láhvemi: (Pomůcky: bílé PET láhve s vodou. Nastříhané lesklé lýko, kterým se váží mašle květin a dárky. Rozpustné potravinářské barvivo - žlutá, červená, modrá a zelená.)

Každé dítě má jednu láhev před sebou. Nasypu jim do láhve žlutou (pozoruji pak s dětmi, jak se v láhvi rozsvěcí a vyprávím o sluníčku, které prosvětlilo tento svět na začátku při stvoření.). Přihazuji nastříhané lýko a vyprávím o odlescích na hladině a listech, o rose na pavučinách. Pak přisypu červenou  a pozorujeme výbuchy rozpouštějících se hrudek barviva ve vodě - vychutnávám si to s dětmi.

A vyprávím o tom, jak Pán Bůh přidal Zemi živočichy a vlil jim do žil krev. Nakonec se vsypává modrá, (to už děti většinou samy) a láhve ztemní jako obloha před bouří. Lýko se tu a tam blýskne. A to komentuji tím, že se dostal do světa hřích. Bude bouřka. Pán Bůh však všechny blesky svého hněvu nechává dopadnout na hlavu  svého syna Pána Ježíše. A my můžeme mít naději. Barvou naděje je zelená.

Děti nechám zažít ten zmatek s tím, že ta temná voda nejde odbarvit a přezelenit. Co s ní?  Tak si vezmu velký Boží kýbl a jdou od jednoho ke druhému a nechávám si vylévat ty láhve do kýble a vysvětluji jim, co je to pokání a zpověď. V tu chvíli jihnu já i rodiče, kteří sedí  na židličkách u zdi. Najednou "vím, o čem to je". A s každým lituji ty barevné nastříhané tretky, které se v tom kýblu krásně lesknou.

Děti vylévají ochotně. Když to provedeme, spíš s úsměvnou humorností než s mystickou vážností, odnáším kýbl na záchod, nechám otevřené dveře na chodbu a nařídím jim, aby dobře poslouchaly, zda uslyší splachovač, protože tolik hříchu je třeba dobře spláchnout na kanál. Velký Boží kanál. Když se vrátím nazpět, naplníme láhve opět vodou a dosypeme zelenou s ulehčením a radostí doplníme stříhané lýko a děti  se chystají na cestu domů.

Než jdou, obléknu zase  jedno dítě do hábitu a dám mu hůlku do ručky a nechám se na svou hlavu "zapykat" hůlkou, abych si to dobře zapamatoval, pak si půjčím hůlku, obcházím dokola a zapykám každého s požehnáním a přáním. Zopakuji barvy a zbytek barviv dám dětem domů (k velké radosti rodičů) … S uzavřenou láhví pak děti běží k rodičům a odcházejí domů.

Autor je kazatel Církve bratrské