Tento příběh se stal v jedno červencové odpoledne, před několika lety, Jitce Krátké ze Znojma. Když mi jej vyprávěla, stále si dokázala velice živě vybavit veškeré podrobnosti a vněmy, které se ji natrvalo zapsaly do paměti.

„Bylo mi tenkrát 33 let a jela jsem se svou pětiletou dcerkou v autě od rodičů, kde jsme byly na víkendu. Bylo již pozdě odpoledne a silnice byla suchá a ani provoz nebyl nijak velký. Jsem spíše opatrná řidička a jezdím pomaleji a všude raději přibrzdím. Na ten den ovšem nikdy nezapomenu.

Dcerka seděla vzadu na sedačce a povídala mi pohádku, kterou slyšela od babičky. Plno vět dokázala přeházet a příběh, v jejím podání, vyzněl přímo komicky. Pořád jsme se smála a byla jsem neskonale šťastná, že mám tak úžasné dítě.

Musím poznamenat, že naše malá byla „vymodlená“. Dlouho jsem nemohla otěhotnět a když jsem již přestávala doufat, že budu moci mít někdy dítě, tak jsem otěhotněla. Tehdy jsem věřila tomu, že se snad jedná o zázrak.

Chápejte, nejsem věřící člověk, Boha sice nepopírám, ale víte jak je to dnes s vírou. Tehdy jsem ale věřila, že Bůh chce, abych byla šťastná. Věřte, že já opravdu byla. Takový pocit jistě zná každá máma.

Cesta pokračovala po rovném úseku silnice, proti nám jel nákladní automobil, který také nikam  nespěchal, když tu najednou se zpoza něho objevilo osobní vozidlo, které jej začalo předjíždět. Řidič musel být šílenec, když takto riskoval. Nedokázala jsem nic dělat, jen jsem stačila vykřiknout a začít brzdit.

Střetu se nedalo zabránit. Bylo to něco hrozného. Když jsem se probrala, první na co jsem pomyslela, byla moje holčička, která seděla vzadu. Nebyla tam, nebyla ani v autě. Vysoukala jsem se z auta ven a celá od krve jsem se jí snažila najít. Necítila jsem bolest jen hrůzu, co se stalo s mým dítětem.

Ležela kus před vozidlem. Nehýbala se, byla celá od krve, která se ji řinula z hlavy, snažila jsem se ji pomoci, mluvila jsem na ni, líbala na tváře, plakala jsem a křičela. Prosila Boha o pomoc. Proč dovolil takovou nespravedlnost, že mi bere dítě? Co jsem provedla, že mě tak trestá? Proč je tak zrůdný a odporný ve své krutosti, když se může dívat na to jak matka ztrácí své milované dítě a padouch, který vše zavinil stál opodál, protože jemu se nic, jako "zázrakem" nic nestalo?

V slzách jsem jej proklínala a prosila zároveň. Nevíc přesně, co jsem všechno říkala, vím jen, že to byla neskutečná bolest. Snad mi rozumíte, vidět, jak vám umírá dítě v náručí, je snad nejhorší zážitek pro každého rodiče.

Pamatuji se, že jsem směrem k Bohu vykřikla, že pokud nemůže žít mé dítě, nechci žít ani já, a že raději zemřu, než abych žila na světě, kde je taková Boží nespravedlnost. Nakonec jsem asi omdlela, a právě v té době jsem  spatřila jeho, musel to být Bůh.

Stál u mých nohou a já jsem spatřila, že má v očích neskonalou bolest, lásku a utrpení. Nakonec mi řekl asi toto: "Milované  dítě, cítím tvou bolest, cítím tvůj strach o tvou dcerušku, já každý den ztrácím tisíce svých milovaných dětí a tak ti rozumím."

Nakonec jsem cítila jeho dlaň na mé ruce. Když jsem se po několika hodinách probrala v nemocnici, lékař mi oznámil, že moje holčička je z nejhoršího venku, že to zázrakem přežila. Podle doktora neměla ta naše malá moc velkou šanci, protože poranění hlavy, když vyletěla z auta ven, bylo vážné.

Já jsem utrpěla několik zlomenin žeber, ruky, klíční kosti, krčního obratle a krvácení do břicha. Podle ošetřujícího lékaře si nedokáže vysvětlit, jak jsem se v tom stavu mohla dostat z auta ven, ujít šest metrů k dítěti a to vzít do náruče a pevně jej sevřít. Když totiž přijela sanitka, našli nás, jak držím malou v náruči a jsem v bezvědomí.

Závěrem bych chtěla říci, že nyní věřím v Boha a pokud nám čas a rodinné povinnosti to dovolí, čekám totiž další miminko, tak si zajdeme s naší malou do kostela, poděkovat Bohu za jeho lásku a soucit.

Řidič, který vše zavinil byl podle policistů v podnapilém stavu a půjde před soud. Nenašel však ani tolik odvahy, aby se nám přišel omluvit, že nás takto ohrozil.“