Osobní vlak zastavil v malém pohraničním nádraží. Za supění staré parní lokomotivy vystoupilo z vagónu šest lidí. Dva mladíci obtěžkaní pytli  přešli koleje a zamířili k nedalekému výkupu zrní. Dvě ženy a dva muži ve středním věku, kteří také vystoupili z vlaku obešli nádražní budovu a zamířili k zámeckému rybníku, kde zabočili na silnici, která vedla podél potoka až k jejich dřevěnému patrovému domu.

"Nečekal jsem to Eduarde. Myslel jsem si, že nejenže odsoudí tebe, ale i mě se ženou a naší Kristou."

"Krista ten zázrak určitě vymodlila. Je tak zbožná a ani se k vůli mě nevdala a denně chodila do kostela.", říkal Eduard svému bratrovi tak, aby jej jeho sestra neslyšela. Nechtěl ji uvádět do rozpaků. Když přišli ke kostelu, pár metrů vzdáleného od bratrova domu, Eduard se zastavil. Konečně jej znovu vidí po dlouhé době ve dne.

Když se ukrýval u bratra sedm let po nelegálním  překročení   hranic, vycházel jen v noci. Hranice přecházel od odsunu do roku 1951 pravidelně každých čtrnáct dnů. Když je jednou přes noc zadrátovali, do Německa se už vrátit nemohl. Kdyby před čtvrt rokem nedošlo k požáru sousední stodoly, ukrýval by se dodnes.

Požárníci nařídili vyklidit zatarasenou zadní místnost s oknem do dvora, která přímo sousedila se stodolou. Díky Bohu jej u soudu osvobodili. Všichni čtyři si uvědomovali, že je to zázrak.

"Františku, ta prasklina na fasádě je čím dál větší. Kdybychom tak se mohli přičinit o opravu kostela. Máme venku dost přátel, kteří už nestrádají a pro věci Boží jsou stále zapáleni."

"Víš Eduarde, že je to nemožné."
"Teď snad ano, ale není všem dnům konec," s nadějí v mysli odpověděl Eduard. Františkova žena zařízla slepici a se svou švagrovou se chystali uvařit polévku a omáčku.

"Jdi si odpočinout," řekla Krista. "Nábytek jsme po požáru znovu nastěhovali do pokoje. Zaplať pánbůh, náš dům nechytil. Já tě, Edo, pak zavolám na jídlo, klidně si zdřímni."

Eduard se natáhl v pokoji na pohovku a přemýšlel. Usnout nemohl, v hlavě se mu honila spousta myšlenek. Po chvíli vstal, natáhl si kalhoty a vešel do kuchyně.

"Půjdu se seznámit s farářem, říkaly jste, že oběd bude nejdříve za hodinu."

Obě ženy přikývly a pokračovaly v přípravě pokrmu. Eduard vyšel z domu, prošel kolem volného placu, který zbyl po bývalé sousední  stodole a obešel kamenný patrový dům, který sloužil jako fara už dávno před válkou. Zazvonil u dveří. Po chvíli vyšla drobná starší žena.

"Vy jste pan Eduard," řekla s přívětivým úsměvem. "Jste opravdu velmi podobný panu Františkovi, málem jsem si vás zpletla."

"Je otec Václav doma?"

"Ano, máte štěstí, včera se vrátil z Prahy. Týden tady nebyl."

"Véno! Pojď sem honem, máme vzácnou návštěvu."

Asi čtyřicetiletý kněz uvedl Eduarda do společenské místnosti.

"Slyšel jsem o vašem osudu, zaplať pán Bůh, že to takhle dopadlo."

"Důstojný otče, je to zázrak, že jsem vyvázl jen s podmínkou. Rád bych svůj dluh Bohu nějak splatil. Kdyby jste chtěl zrekonstruovat kostel, snažil bych se vám pomáhat jak fyzicky, tak i finančně. Myslím tím, přes naše přátele v Německu."

"Strašně rád bych rekonstruoval kostel pane Eduarde. Jak víte, byl jsem  původně stavař, než jsem se rozhodl pro theologii. Nedovolí mi to. Mám za sebou kriminál, hlídají mě na každém kroku a nic si nemohu prosadit. Je to bída, ale hlavně, aby nám tady u zdejších lidí úplně nevymizela  víra.

Vy jste, pane Eduarde, vzdělaný člověk, slyšel jsem, že jste byl profesor tělocviku. Nechtěl by jste se věnovat mladým lidem? Mám na mysli výlety do kraje a podobně. Je tady v okolních obcích pár rodin, které vychovávají své děti v křesťanské  víře. Sem za mnou raději nejezdí. Někdy je navštěvuji a v létě společně stanují, jako dříve skauti a já tam s nimi také pokud to jen jde strávím pár dnů."

"Určitě bych vám rád pomohl. Snad až vyprší podmínka, abych nedostal někoho do maléru. Bratr říkal, že mě teď budou sledovat na každém kroku."

Eduard nastoupil do domova důchodců jako knihovník a příležitostný tlumočník. Řádové sestry musely opustit město, a tak o staré lidi pečovali většinou mladé sestřičky, které absolvovaly zdravotní školu ve Varnsdorfu. Ty nejmladší už neuměly německy.

V domově skončilo pár starých německých vdov, ty u nás po odsunu směly zůstat. Z mužů však nezůstal téměř žádný, Eduardův bratr byl výjimka. Fungovalo tady několik textilních továren a František byl textilní inženýr a rozuměl provozu.

Po dvou letech se Eduard vydával od jara až do podzimu na výlety s dětmi po kraji. Chodívali většinou pěšky, někdy také motorovým vlakem, který začal v pohraničí jezdit. Těžká parní lokomotiva se používala už jen pro náklad z kamenolomu. Eduard s láskou projížděl kraj a podával dětem výklad o každé pozoruhodnosti, což místní novoosídlenci většinou neznali.

V osmdesátých letech spolu s Františkem čas od času zorganizovali varhanní koncerty v kostele. To však pro jistotu otec Václav odjel do Prahy k salesiánům. Nerad by se dočkal, aby jej ze zamilovaného kraje severních Čech přeložili. Místní prostředí mu prospívalo na zdraví, které utrpělo v kriminále. Jeho lékař mu říkával, že zdejší klima je podobné klimatu ve Vysokých Tatrách. Navíc si pater oblíbil zdejší lid. Do velkého kostela mu sice chodilo šest až deset lidí, ale ty mu stáli za to, aby denně sloužil mši. František, Eduard a Krista Véberovi mu byli pravou rukou, jak často říkával.

Když se v devadesátém roce všichni dočkali vytoužené svobody, otec Václav vážně plánoval s Wéberovými rekonstrukci už docela chátrajícího  kostela. Eduard s Františkem napsali všem příbuzným a známým do bývalého východního i západního Německa. Odepsal jim syn bývalého rumburského továrníka, který je zkontaktoval s nadací pro záchranu křesťanských památek.

"Budeme rekonstruovat kostel," s velkou radostí oznámil pater Václav na jedné májové mši v devadesátém roce. "Díky našemu spolubratrovi jsme sehnali německou nadaci, která podporuje křesťanské památky," dodal ještě.

Otec Václav se brzy na to zkontaktoval se začínající stavební firmou a nechal zpracovat projekt ke stavebnímu povolení. Potom odvezl maminku k bratrovi do Pardubic a na naléhání lékaře odjel do lázní. Po tři týdny jej zastupoval věrný přítel pater Kolár. Ten jako by tušil, že se kolem fary jednou něco odehraje, se vždy na faře  důkladně zamykal. Spával v prvním patře a své kolo na noc vynášel do schodů a uzamkl i dveře v mezipatře.

V onu osudnou noc spali u Wéberů jen tři lidé. Žena Františka odjela za svou nemocnou sestrou do České Lípy. František spal v ložnici v přízemí a Eduard ve svém pokoji s oknem do dvora. Jejich sestra Krista spala v patře. Neznámý muž se dobýval do fary, ale nepodařilo se mu to.

Ze dvora  sice vypáčil okno, které nedrželo nejlépe v rámu, ale dostal se jen do přízemní chodby, kde nebylo nic na odnesení. Pak vzal v dřevníku sekeru a přes dvůr navštívil Wéberovi. I okno u Eduarda lehce vypáčil.

Dřevěná jednoduchá okna u chalup v lužickém stylu se často ze vnitř zakličkovávala. Wéberovi to však do dvora nedělávali. Když neznámý muž vešel dovnitř, Eduard neležel ve své posteli. Zrovna se vracel z toalety z chodby.

Jakmile vešel do svého pokoje, uhodil jej neznámý muž sekerou do hlavy. Eduard zůstal ležet mezi dveřmi.

V sousední ložnici, sousedící přes chodbu  uslyšel František hluk. Vyšel do chodby, kde se setkal s neznámým mužem. Ten se už v tu chvíli s prohledáváním Eduardova pokoje nespokojil. Muž jej seknul do břicha a pak jej možná něco vyrušilo. Nejspíš popadl vyřezávanou madonnu, která stála v chodbovém výklenku a utekl.

I Krista uslyšela v patře hluk. Sešla dolů a uviděla Františka, jak se svíjí bolestí a drží se za zakrvácené  břicho.

"Kdo ti to udělal?" František neodpovídal. Mezi dveřmi spatřila Eduarda, ten už bohužel také nepromluvil. Běžela pro pomoc k sousedům a ti  přivolali lékaře. Františka odvezli do nemocnice, kde do druhého dne zemřel. Ani Eduarda se vzkřísit už nepodařilo.

Kdo zabil oba bratry se dodnes žena Františka a jejich sestra Krista nedověděly. Soška Panny Marie se našla v romské rodině Goronolů. Policie zadržela Fera, který se doznal, že v domě Wéberů byl a sošku odcizil. Stále však trval na výpovědi, že když přišel do domu,  už byli bratři Wéberovi zranění.

Pro nedostatek důkazů soud Fera osvobodil. Tajemství, kdo byl skutečným vrahem Wéberů, si oba bratři odnesli na onen svět.