Alena opatrně vstoupila do sprchového koutu a zatáhla za sebou závěs. Po chvíli se závěs odhrnul a za ní stála  mladičká sestřička s injekcí v ruce. "Nelekejte se, musím vám ji rychle píchnout." Alena se usmála a řekla: "Počkejte, už jsem skoro hotová, dosprchuju se a  vylezu."

"Ne, musím vám ji píchnout hned!" Alena si nechala píchnout  injekci a pak dokončila mytí. Když vylezla, oblékla si bílého andělíčka, kterého ji sestra podala. Vzala Alenu pod paždí a vedla na sál.

"Co  říkáte, půjdeme to porodit, ne?"

"Když myslíte," řekla Alena stále s úsměvem na rtech. "Ale já se na to vůbec necítím."

U porodního stolu stálo pět budoucích sestřiček v čele s paní profesorkou. Pomohly Aleně na stůl, upravily jí polohu a v tom Alena pocítila tak silný tlak, až se ji zdálo, že ji zadusí.

"Prodýchávejte, prodýchávejte! " povzbuzovala profesorka. V tom přišel druhý tlak, Alena na pokyn zatlačila a už bylo na světě slabě plačící dítě. Budoucí sestřičky kmitaly okolo dítěte a rodičky. Alena   se nemohla probrat z překvapení, že měla tak krásný a rychlý porod.

"Můžete mi říct, co mám?" zeptala se.
"Ale ano," odpověděla profesorka a nadále se věnovala svým studentkám, aby jim prakticky ukázala jak zacházet s rodičkou.
"Máte holku," odpověděla po chvíli profesorka.

Holku, já mám holku. Tak mně se vyplnil sen! To není možné! Nikdy se mi žádné přání až do teď  nesplnilo. To je tak nádherné! Je tady  svoboda, ve kterou jsme už nevěřili a do toho se nám narodila vytoužená holčička. Všichni si ji přáli. I malý Martin často říkal, že by měl nejraději sestřičku.

Alena spala první noc na pokoji sama. Miminko ji noční sestra odnesla do sesterny, aby se unavená maminka první noc vyspala. Na druhý den nemocniční zřízenec přivezl další maminku, které se narodil chlapeček. Mladá maminka se dala s Alenou do hovoru a mezi jiném mluvila také o bibli. Alena si říkala, že má štěstí, že tráví týden v porodnici s  příjemnou maminkou. Tatínkové chodívali pod okna a maminky si s nimi povídaly. Bylo tehdy velké horko a mezi okno si vložily složené noviny, aby se jim nezavíralo. Když pak na Aleninu spolubydlící zavolal manžel z ulice, vypadly noviny na chodník.

"Jan Pavel druhý letěl dolů," řekla s úsměvem. Alena ležela na lůžku a   přemýšlela. Vždycky si dříve myslela, že víra v Boha je jen pro staré babičky a jednoduché lidi. Teď po revoluci se však na veřejnosti ukázalo několik vzdělaných lidí, hlásící se k věřícím. "Když já ani nevím, co je všechno v bibli psáno," povzdychla si Alena.  Doma měla sice kralickou bibli, ale četl ji Aleně manžel a nikdy ji nedočetl. Alena sama knihy nečetla. Čtení ji příliš unavovalo pro její sítnicovou vadu, na kterou  nepomáhaly žádné brýle.

Malinká Verunka se měla krásně k světu, a tak ji i s maminkou brzy propustily domů. Krásné horké počasí dovolilo, aby si hned za dva dny vyjely do ulice. Šťastný tatínek přivezl růžový kočár, který si Alena zamluvila na inzerát. Ze skříňky vytáhla vyšívané fialové dečky, po prvním dítěti. Zavinutá holčička do slavnostní zavinovačky, fialové dečky a růžový kočár, to vše vypadalo jako z cukru. Starší Martin se ještě nevrátil od babičky z Moravy a  Alenin manžel odjel za prací, takže si šťastná maminka vyjela s kočárkem sama. Za panelákem zamířila směrem k malému lesíčku, odkud voněly kvetoucí akáty.

Po chodníku se procházely dvě ženy, a jedna z nich  zavolala na mladou maminku: "Co budete dělat, až budete mít druhé?"

"Já mám druhé," zastavila se s nimi Alena. Obě ženy obdivovaly miminko a krásné vyšívané dečky.

"A nemyslíte si, že vám to dítě poslal Bůh?" zeptala se po chvíli jedna žena.

"Ano, nikomu jsem to neřekla, ale já to tak cítím. A také mám takové tušení, že mé rodině začíná konečně radostné období. Já o Bohu téměř nic  nevím. Nemohu dlouho číst a tak jsem nikdy bibli pořádně nepřečetla."

"No to my vám ji přineseme na kazetách a pak za vámi přijdeme a budeme ji rádi s vámi studovat. To je naše poslání," řekla druhá žena.
 
"A kdo vy vlastně jste?" zeptala se Alena.

"My jsme Svědkové Jehovovi." V tom se Alena zarazila.

"My víme, lidé o nás v minulém režimu nemluvili dobře."

"To byla taková doba," odpověděla Alena a přátelsky se usmála. Ty ženy určitě nejsou zlé, říkala si pro sebe.

Za týden přinesly svědkyně Aleně na kazetách všechny čtyři evangelia. Krátce  na to odjela Alena s holčičkou na Moravu k matce a za svým chlapečkem. U matky Alena poslouchala po večerech načtená   evangelia. Ke konci uvěřila v existenci živého Boha.

Alena o pravdivosti bible nepochybovala. Před pár  lety poslouchala na kazetách knihu Rukopisy od Mrtvého moře, které prokázaly, že podstata Písma se za dlouhá léta nezměnila. Když Alena  pozdě večer ulehla do pokoje ke svým spícím dětem, říkala si, že Ježíš někde určitě je  a že se možná dověděl, že v něj právě uvěřila. V noci ji náhle něco probudilo. Děti spaly klidně a v pokoji nikdo další  nebyl. Alena však cítila, že tam s ní někdo je. Zalil ji neobyčejný a silný příval pocitu
lásky. Byla přesvědčená, že za ní přišel sám Ježíš Kristus.

Po týdnu se Alena s dětmi vrátila  k manželovi do Prahy. Svědkyně Jehovovy začaly pravidelně přicházet do bytu.

"Dělej, jak myslíš, ale mě moc nesedí," řekl Aleně po několika návštěvách manžel. Aleně později vyučování svědkyň také nepřišlo jako to pravé. Cítila v něm určitou nesvobodu a manipulaci. V té době potkala v parku manžela své dlouholeté kamarádky a svěřila se mu s novým poznáním.

"Ty víš, že k nám taky chodili," pokyvoval hlavou Honza. "Mně ti však to jejich učení nepřišlo nejlepší. A už vůbec se mi nelíbí říkat Bohu  Jehova."

"Mne to také tahá za uši," přitakala Alena.

"Tak pojď někdy do společenství k mému kamarádovi Karlovi. Jsou to katolíci a fajn lidi. Nebo mám taky známé evangelíky, jestli chceš, seznámím tě."

Za týden jela Alena s Honzovou ženou Helenou ke Karlovi, kde se scházelo osm až deset lidí na modlitby a čtení z Písma. Alena pochopila, že ti lidé chodí pravidelně do kostela a že je to pro ně naprosto normální.

"Pojď se mnou do kostela," navrhla Alena doma manželovi.

"Půjdu rád, ale ty svědkyně už sem nevoď," souhlasil její manžel.

Když v neděli vystupovala Alena s manželem a dětmi na zastávce před kostelem, zvonily zvony. Aleně se náhle objevily v očích  slzy. Vždycky milovala zvony a líbily se jí doby ze starých filmů, kdy všichni na vsích a ve městech chodili do kostela. Ona jde také slavnostně oblečená do kostela a ještě k tomu ví,  za kým. Opět ji zalilo nádherné teplo lásky.

Starší kněz vzpomínal na nelehké doby totality a jeho kázání se líbilo nejen Aleně, ale oslovilo i jejího muže. Začali chodit s manželem do kostela každou neděli a v pondělí Alena docházela  na společenství. Postupně se jí podařilo přesvědčit svědkyně Jehovovy, aby už k nim nechodily.

Jednoho listopadového rána se Alena chystala na nákup a zjistila, že za dveřmi bytu zmizel Verunčin růžový kočárek. Postavila se k oknu a pomodlila se, aby se našel. Pak zavolala na policii a odpoledne si už pro něj zase mohla přijít. Kočár se našel, protože dvě ženy vezly v noci prázdné kočáry a policejní hlídce to bylo divné, a tak je zlegitimovali. Komu patřil druhý kočár, to Alena v té době nevěděla.

Na Mikuláše u ní zazvonila mladá žena a zdělila jí, že by měly jít obě svědčit, ohledně krádeže jejich kočárů. Prý ji strážníci nezastihly, a tak ji pověřili, ať to Aleně vyřídí.

"Viděli jsme vás s vaším růžovým kočárem v kostele. Rádi bychom se s vámi seznámili. Z celého velkého paneláku tam chodíme jen my. Budeme rádi, když vás poznáme."

"To my taky. Potřebovala bych lecos vysvětlit, například nevím, co je advent," řekla Alena.

Sousedka Hanka z vedlejšího vchodu ještě večer přišla s manželem na návštěvu. Pak chodívali v neděli s Aleninou rodinou společně na mši a odpoledne zpívali u kytary. Hanka jednou dopoledne Aleně  promítla  křesťanskou svatbu na videu.

"Taky jsem vždycky toužila mít svatbu v kostele. Můj muž však řekl, že je to zbytečné."

"Já věřím, že vy se taky jednou oddáte v kostele," řekla Hanka.

"Tomu nevěřím, můj muž se nerad předvádí a hlavně nejsem přesvědčená o jeho víře," oponovala tehdy Alena. Její muž měl však nedostatek práce a dělal si velké starosti. Alena jej stále přesvědčovala, aby se za práci modlil. Když ji asi po měsíci uposlechl, dostal od svého přítele velmi dobrou zakázku a po té si vybudoval větší firmu. Před každým jednáním o práci se modlil a vše najednou vycházelo.

Za nedlouho začal chodit s Alenou na předmanželskou přípravu, která vyvrcholila svatbou. Po měsíci se u nich znovu slavilo, když nechali ve stejném kostele pokřtít konečně i své děti. Dnes je Martinovi patnáct a Veronice deset. Martin rád maluje a účastní se občas výtvarnických soutěží a Veronika zpívá sólový zpěv, často i těžké árie. Alena je přesvědčená, že od té doby, co praktikují křesťanství, jejich život dostal smysl a není prázdný.