Pamatuji si na svou první Popeleční středu. Jako začátek postní doby jsem ji coby konvertita vnímala poprvé až ve svých patnácti letech, tedy na prahu devadesátých let. Protože jsem se dřív během bohoslužby nedostala k oltáři, ohromilo mě to světlo vpředu v kostele!

Byl to pro mne svým způsobem svátek, jakési viditelnější začlenění mezi věřící. Popelec vnímám i teď jako znamení spříznění, když ve městě potkávám další lidi s křížkem  na čele. Je to pro mne krásný symbol a pravý začátek půstu. Vyjádření vůle něco v sobě změnit.

Co oněch čtyřicet dní přípravy na Velikonoce? Rok od roku jsem schopná víc rozlišit jednotlivá liturgická období; málokdy si něco na toto téma přečtu a nevyhledávám odborné diskuse, ale věk a možná zrání mě přesvědčují, že je dobré se připravit na svátky a potom svátky prožít.

Po letech teenagerovských s téměř laxním přístupem už vím, že pro mě má cenu se něčeho vzdát. Šklebím se, když z úst kazatelů slyším, že bych si měla odříci třeba kino nebo divadlo, tady asi záleží hodně na životním stylu, pokud něco vnímám jako jeho přirozenou součást (a profesní nutnost), nebudu si to odpírat.

Určitě je dobře, když ale člověk i pod vlivem postních kázání probere, co je důležité a co zbytečné, čím se zanáší - ať už je to druh zábavy, jídlo nebo řeči. I díky zpovědi na  prahu příprav můžu včas rozlišit ryzí a to ostatní.

O tom, že půst není doba smutku, ale očištění se, mě přesvědčují také kulisy, které této době každoročně maluje jaro. Jsem šťastná, když si na jaře a o Velikonocích, i proto, že se poctivě připravuji, mohu připadat čistá.

Není-li pokory a čistoty v srdci, jsou mimo domov, a jsou-li mimo domov, jsou i mimo Město.
Thomas Stearns Eliot: Skála