Připojuji se k názoru dr. Šáchy v článku Kam Bůh nesmí. Jedná se o správný postřeh, bohužel, netýkající se pouze prostředí chirurgů a lékařů. Něco podobného v bleděmodrém najdeme i jinde. Dnešní česká společnost nerespektuje určité typy osobností, které jen trochu přesahují běžný průměr, a nerespektuje ba zesměšňuje určité životní styly. Diskriminace a perzekuce pokračuje ve skrytější podobě.

Na mnoha pracovištích musí křesťan poslouchat urážlivé poznámky a trpět výsměch. Možná to souvisí i s tím, že lidé ztotožňují veškeré křesťanství s přehnanou, křečovitou až patologickou sexuální zdrženlivostí. Samozřejmě se naskýtá otázka, do jaké míry přispěla k tomuto názoru církev nebo jednotliví katolíci, ale taky nelze nevidět chorobnou posedlost společnosti sexem, na což upozorňují už i hlasy ze sekulární sféry.

Autor článku zmiňuje narážky kolegů na toto téma. K tomu je třeba dodat, že věřící ženy a dívky, zvláště svobodné, musí ze strany takových mužů vyslechnout mnohem urážlivější věci a jsou ohroženy jejich agresivitou.

A málokterý kněz vám dokáže poradit nebo vás aspoň povzbudit, protože nikdo z nich nežije ponořeni do světa tak jako my. Občasné návštěvy úřadů a rodin, nebo letmé rozmluvy s lidmi, kteří náhodně zavítají na faru, není totéž jako sdílet denně prostor s diváky Novy, posluchači komerčních stanic a čtenáři bulvárního tisku.

Někteří kněží vám ještě vyčtou, že pohrdáte světem a lidmi, a vy se přitom musíte vyrovnávat s problematickými osobami, o něž příslušníci kléru nezavadí ani lemem kněžského roucha. A tak jste se svými zápasy a krizemi ve světě sami, zakoušíte  pocit  příslušníka menšiny, jak o tom pojednává článek P.Koláře Církve a společnost v pátém čísle revue ČKA Univerzum.

Máte na vybranou. Chcete normálně a lidsky vycházet s kolegy nebo sousedy, chcete s nimi nějak komunikovat? Pak jim zatajte svou víru. Pokud ji tajit nechcete, připravte se, že na vás budou nahlížet jako na exota a podivína a zaujmou vůči vám obranné a nepřátelské postoje. V takové situaci nebude komunikace možná, tím méně nějaká intenzívní evangelizace, k níž  církev často vyzývá.

Tyto výzvy však přichází  ze strany těch, kteří neznají realitu sekulárního prostředí ani z vrtulníku a zřejmě se domnívají, že máme na pracovišti zřízenou kazatelnu, z níž můžeme nerušeně kázat. Takový přepych si ale může dovolit opravdu jen farář v kostele, případně  nějaký katolík zaměstnaný na univerzitě.

Mnozí nadšení propagátoři hromadné evangelizace na pracovištích dosud nepochopili, že do práce se chodí především pracovat, nikoliv řečnit, byť by šlo o ty nejduchovnější a nejušlechtilejší témata. Určité profese vyžadují vysokou koncentraci a výkon, takže rozumný křesťan si předem rozmyslí, jestli se  kromě pracovního stresu vystaví  ještě osobním útokům ze strany kolegů, nemluvě o tom, že v takto vyhrocené personální atmosféře navíc riskuje vážnou pracovní chybu.

V Teologickém sborníku vyšla přednáška politologa P. Fialy o Katolické církvi a sekularizaci ve společnosti, v níž mimo jiné uvažuje, že k těmto negativním postojům   jistě přispěly neobratné a nešťastné výroky některých církevních představitelů v médiích a spory o majetek.

K tomu je dlužno dodat, že ani mnozí řadoví katolíci nepůsobí vždy dobrým dojmem. To však nikoho neopravňuje pohrdat druhým člověkem, nebo zesměšňovat něčí víru. My křesťané jsme rovnocenní občané demokratického státu a měli bychom na to společnost důrazně upozornit. Nechám radši stranou otázku, do jaké míry je tento stát skutečně demokratický.

Na závěr bych uvedla osobní zkušenost. Několik let jsem pracovala v katolických médiích a krátký čas jsem byla zaměstnaná jako katechetka při jednom klášteře v pohraničí. Od té doby mám při hledání místa problémy. Přijímací pohovory se totiž podobají výslechům na StB, musíte  vysvětlit a odůvodnit každý detail svého soukromého života, tím spíše nějaké delší časové období.

Díky svému působení v církevních službách jsem podezřelá, setkávám se s nechápavým údivem a pohoršením, co jsem to provozovala za podivné aktivity. Nikdy nezapomenu na přijímací pohovor v jednom regionálním deníku. Když jsem uvedla praxi v katolickém médiu,  následoval výsměch a  údiv, co tam vlastně hledám. Bylo mi dáno najevo, že moje schopnosti a kvality budou pochybné. Jako kdyby osobní nebo pracovní vazba na nějaké náboženské prostředí, do kterého se mohl člověk dostat i "čirou náhodou", znamenala automaticky snížené kvality a schopnosti.

Vůči takovému zacházení bychom se měli důrazně ohradit. Apoštol Pavel se taky před veleradou ohradil. Nebude na škodu  začít vysvětlovat v médiích, že jsme normální lidé různých stupňů inteligence, kvalit a názorů, že máme svoje klady i zápory jako ostatní. Ale na druhé straně je asi třeba smířit se s faktem, že jistý druh pronásledování budeme zakoušet ve všech dobách. Pán nás posílá jako ovce mezi vlky. A biblické proroctví platí za každého společenského zřízení.