Když jsme dosedli, rozhlédli jsme se kolem. Byli jsme obklopeni zachmuřenými tvářemi, které se krčily do vysoko vyhrnutých límců bez ohledu na to, zda byly pánské, dámské, dívčí či chlapecké.
“Panečku,” pomyslel jsem si, “to je dusná atmosféra jak v nějaké orwellovce.”
Nicméně můj synek, rozverný optimista, rozdával své zubaté úsměvy na všechny strany a ještě mi mezi tím vyprávěl spoustu ptákovin. Krom toho stačil registrovat v amplionu název hlášené následující stanice, aby ji pak donekonečna papouškoval. Jedním slovem: “klasika”. Ovšem jen do okamžiku, než to ruplo. To se stalo, když amplion oznámil: “Jakobiho.”
Matouš okamžitě kontroval výbuchem smíchu, po němž následoval výkřik na celý autobus: “Jako-by-ho snědli!”
To jsem se už rozchechtal i já.
Ty zachumlané tváře kolem nás však zůstaly nadále zachumlané a zachmuřené. Změna doopravdy nulová.
Uvědomil jsem si, že je to docela průšvih: s lidmi nejenže nehne vtip malého kluka, ale ani určitá nepatřičnost, které se dopustil svým veselým zvoláním. Co to s tou naší společností jenom je? Kam se ztratil náš smysl pro humor?
Jako by ho někdo sněd!
