Nový film režisérky Nancy Meyersové s Melem Gibsonem v hlavní roli vstoupil do kin 8. 3. 2001 a může mít pozitivní vliv na pravdomluvnost! Alespoň v krátkodobém horizontu.

Nick Marshall je muž, který vyrostl v prostředí Las Vegas a co hůř – obletován jako maskot tanečnic, ke kterým patřila i jeho matka. Někdo by si mohl myslet, že to musí být báječné dětství, málokomu se přece podaří podívat se do zákulisí takových představení – jenže! Jenže u Nicka to vyvolalo nezdolný pocit, že je pánem tvorstva – a to především jeho ženské části – a to u dospělého člověka může být dost nepříjemná vlastnost.

Na to doplatil nejen jeho vztah s manželkou (ta se s ním rozvedla), ale také s dcerou (které ani nestojí za to, aby ho oslovovala „tati“). Svou letitou práci v reklamní agentuře právě hodlá dovést k postu ředitele, když mu plány zkříží problém „největší kupní síly“ – totiž té části tvorstva, kterou se většinou zabývá a o které se domnívá, že jí dokonale rozumí – ženy (a dívky) do nějakých 40 let.

Spolu s tímto problémem, o němž dodneška neměl Nick tušení, mu do života vstoupí také další nesnáz - půvabná Darcy McGuirová jmenovaná právě na místo ředitele, kterým se již Nick viděl být. A aby toho nebylo dost, po nehodě v koupelně začne Nick doslova slyšet, co si myslí ženy kolem něj.

Právě z tohoto zásahu vyšší moci těží celý film. (Mimochodem, podobných zásahů vyšších - a dokonce i nižších - mocí se v blízké budoucnosti dočkáme v kinech ještě víckrát: například ve filmu Otec rodiny nebo Smlouva s ďáblem.) Příběh se točí kolem těch situací, kdy hlavní hrdina využívá a zneužívá své nově nabyté schopnosti.

Je pravděpodobné, že kdyby Nicka Marshalla hrál někdo jiný než Mel Gibson, byl by výsledek dost fádní. Ostatní herci (Alan Alda, Helen Huntová a další) ze scénáře, který napsali Josh Goldsmith a Cathy Yuspaová, (oba scénáristé se obyčejně živí psaním scénářů pro sitcomy) také nemohou vydolovat víc, než v něm je – tedy jen o trochu víc než málo.

Neznamená to ovšem, (a to je dobrá zpráva) že byste se u toho nebavili a neodreagovali – zvlášť pakliže jste žena. Špatná zpráva je pro rodiče stárnoucích mládenců, kteří by rádi své syny poslali na tento film, aby jim otevřel oči právě v té otázce, po čem to ženy vlastně touží. Mohu je ujistit, že v tom jim režisérka Nancy Meyersová nepomůže. V tom by jim totiž nepomohl ani Freud, který nad tím hloubal (a nic nevyhloubal) zřejmě podstatně déle, než my ostatní.

Jedná se o klasickou romantickou komedii o tom, jak málo lidí říká to, co si opravdu myslí, a příběh končí nevyhnutelným happy-endem. (Sice to není nic zvláštního, ale lidé na to zřejmě slyší, neboť například v Hradci Králové se vám může stát, že vás u kina přivítá nepříjemně dlouhá fronta na lístky.) Nicméně nechat se alespoň na chvíli přesvědčovat, že když pochopíme druhého, neznamená to, že se tím nutně zpronevěříme sami sobě, je velmi příjemné. Především díky tomu, že to přesvědčování je skutečně vtipné.

Foto: Bontonfilm