Před časem se u mě sešly dvě zprávy. Byly smutné a úzce spolu souvisely. První jsem vyštrachal na internetu a týkala se dvou tragicky zahynulých horolezců v jedné pražské vápence. Druhou mi sdělil táta, který se dověděl, že jeden z těch mrtvých byl můj kamarád z dětství – vedoucí turistického oddílu, kam jsem chodil.

Oficiální zpráva hovořila o tom, že oba muži byli v okamžiku, kdy se nad nimi uvolnily stovky kilogramů materiálu, na dně nádrže, kterou čistili. Jeden z nich byl odvázán z lana a druhý měl, zřejmě ještě před zasypáním, zlomená žebra a nohu. Vyšetřovatelé i zaměstnavatel hovořili o vysokém a zbytečném hazardu, kterého se – oba jinak zkušení horolezci – dopustili.

Rád bych tímto svým krátkým zamyšlením alespoň dodatečně napsal nekrolog svému kamarádovi Jirkovi, který – ačkoli absolvoval nebezpečné výstupy v Tatrách, Alpách, Kavkaze, Himalájích a v Mexiku –, nakonec našel smrt v rodném městě při brigádě, kterou si vydělával na další z plánovaných dobrodružných cest.

Jirku jsem znal jako obětavého kluka, který vždy stál na straně slabších a pro život nás naučil spoustu užitečných věcí, které baví kluky a holky mezi osmým a třináctým rokem: především kamarádství a věrnosti těm, se kterými sdílíme společný úděl, také uzlování a práci s kompasem a mapou, řadu výborných her, také bezpečné zacházení se vzduchovkou či chování v horském terénu a především smyslem pro fair play.

Jirka byl kromě toho téměř fanatickým horolezcem, jehož znali všichni přátelé lana – Ádrem počínaje, Suchými skalami konče. Pamatuji si, jak jsme se potkali u autobusu několik dnů po té, kdy z Ameriky dorazila zpráva o sólovém výstupu Landšmída na El Captain, která tragicky skončila jeho smrtí. Jirka to oplakal, protože Landšmíd byl jedním z těch přátel na laně. Sám netušil, že jeho konec za pár let bude banálnější, než by kdo u horolezce předpokládal.

Přesto by oni dva tragicky zahynuvší muži měli dostat (v této době bez pointy), alespoň v našich srdcích, ocenění fair play in memoriam. Hned vysvětlím proč. Měl jsem několik přátel mezi horolezci a tak vím, jak se “dva na jednom laně” chovají. Dovolím si tedy, na památku svého přítele Jiřího, vyfabulovat jeho/jejich konec tak, jak se možná pravděpodobně stal. (I když kdo ví…)

Jednomu z těch dvou patrně povolila brzdička či jištění a sjel (nebo se možná zřítil) dolů do nádrže. Při pádu si pohmoždil žebra a zřejmě zlomil i nohu, snad i pádem ztratil vědomí, nebo po zásahu do hrudi přestal dýchat. Pravděpodobně při pádu navíc porušil i tak nestabilní strukturu hmoty nalepené na zdech nádrže. Ten druhý, který byl nahoře, moc dobře věděl, že když se spustí dolů, riskuje všechno. Ale protože byl tím, “kdo je na druhém konci lana” a byl si vědom nouze kamaráda, ani na okamžik nezaváhal. Když byl dole, musel se odvázat, aby příteli mohl pomoci. V tom okamžiku se utrhla hmota nad oběma muži…

Je tragédií, jestliže někde naprosto zbytečně zemřou lidé. Jiřího smrt je pro mě, krom obrovského zármutku, i velkým svědectvím o přátelství a věrnosti, osobní statečnosti a ochotě riskovat pro druhé, zároveň i o zodpovědnosti za přítele. Jejich smrt není zbytečná: je pro každého z nás majákem, který nám ukazuje cestu a cenu skutečného přátelství…

Není podstatné, zda jste Jiřího znali. Mám za to, že i ve vašem životě byli lidé, kteří se pro vás stali vzory, či vás naučili řadu pro život užitečných věcí… Vzpomeňte na ně nyní spolu se mnou. Svět bez nich je nějaký prázdnější...