Na podzim roku 1998 vtrhlo náhle do mého života cosi nečekaného a  - bez přehánění - děsivého. Žila jsem jako pokřtěná konvertitka již desátý rok. Sem tam nějaký ten výkyv nebo zklamání, pak zase klidnější období. Takové to putování pouští, občas oáza, jindy jen fata morgána. Nikdy jsem se na té poušti nenudila, ale ani ve snu mě nenapadlo, jaké drama mě teprve čeká.

Zničehožnic mě začala znepokojovat nenápadná skvrna na noze. Měla jsem ji odjakživa, nevadila mi, ale teď se mi zdálo, že mění tvar a barvu.  Jsem vysokoškolská zdravotnice a vím, co taková navenek bezvýznamná změna někdy může signalizovat - počátek velmi zhoubné rakoviny. Ale jelikož nejsem žádný hypochondr, nějakou dobu jsem si namlouvala, že se mýlím.

Proč by taková hrůza měla postihnout zrovna mne? Kdo z vás předpokládá, že najednou onemocníte rakovinou? Tu a tam se doslechneme,  že tu nemoc někdo má, případně že umřel, ale naší osoby nebo rodiny se to přece netýká a nikdy týkat nebude. Právě takhle jsem uvažovala, totiž do určité doby.

Následovalo proměnlivé duševní rozpoložení. Nadále jsem se přesvědčovala,  že je to hloupost, kterou bych měla pustit z hlavy, a vzápětí mě přepadla smrtelná úzkost. To se střídalo. Nakonec jsem usoudila,  že takhle už to dál nejde a k lékaři zajít musím. Zvláště když se mi na tom místě vynořil jakýsi uzlík směřující vzhůru - vertikální růst bývá v tomto případě již varovný.  Stále jsem doufala, že o nic nejde, ale chtěla jsem to slyšet od odborníka.

"Tak ukažte," vyzvala mě lékařka na kožní ambulanci bez zvláštního zájmu, čemuž jsem se nedivila, vždytˇ takových jako já  tam  přijde bezpočet. Upřímně řečeno, po žádném zájmu jsem  netoužila. Přála jsem si slyšet jen jedno, že to nic není, abych mohla v klidu odkráčet a pustit vše konečně z hlavy.

Nikdy nezapomenu na okamžik, kdy se ta doktorka  podívala na moji nohu. Její chování se bleskově změnilo - ztuhla, zvážněla. "To musí rychle pryč," prohlásila rezolutně. A hned mi napsala doporučení na další vyšetření, kde stálo: vyloučit případný karcinom!

Stála jsem na ulici, země se pode mnou houpala, obestřela mě jakási clona, hlasy lidí zněly z velké dálky, kolem krku jsem cítila ovíjející se ledový pařát.

V klidu, říkala jsem si. Jedná se o pouhé podezření, které je třeba vyloučit, nic víc, a útvar na mé noze je jen něco, co by se možná v budoucnu mohlo maligně zvrhnout, což se nestane, protože bude včas odstraněn. Ale už i ta možnost zhoubné choroby vyřčená v souvislosti s mojí osobou byla šokující.

Jak se nyní zachovat? Původně jsem si naplánovala, že po odchodu z ordinace půjdu plavat do bazénu, ovšem to jsem ještě netušila, co se  v té ordinaci dozvím.
 
Klid, řekla jsem si podruhé. Chovej se normálně. Dělej všechno přesně tak, jak sis naplánovala. Pokračuj dál v běžných činnostech, dokud to bude možné. Žádnou paniku.

Stále sevřená, ztuhlá a šokovaná  vploužila jsem se do šatny před bazénem. Odněkud se ozvaly pronikavé hlasy nějakých žen, bavily se o úplných hloupostech. Zatímco já tady řeším dilema, jestli mám nebo nemám zhoubný nádor. Ten paradox mi přišel neuvěřitelně  smíchu. Následovalo psychické uvolnění.

Voda byla nádherná. Každá kapka stékající po mém těle vyvolávala neobyčejné štěstí. Nikdy jsem neprožívala tak intenzívně radost z pohybu a z každé vteřiny života jako v této chvíli.

O tom, jak probíhaly zbývající dny před vyšetřením, navíc v prostředí anonymní farnosti, ví jen Bůh a já.

Kromě jiného mi vytanul na mysli zážitek Tomáše Halíka z knihy Ptal jsem se cest, kde líčí, jak se mu po konfliktech na Teologické fakultě objevily jisté zdravotní problémy a nějaký lékař vyslovil podezření na zhoubný nádor. Říká se, že nemocní, u nichž vypuklo maligní nádorové onemocnění, prožili v rozmezí dvou let závažnou traumatizující událost, s níž se nedokázali vyrovnat.

Začátkem roku 1996 si  několik pánů nazývajících se České biskupská konference odhlasovalo, že by mohli vyhodit z Katolického týdeníku několik redaktorů, vždyť změna je život a legrace musí být. Mezi vyhozenými jsem byla i já.

Musela jsem se namáhavě vracet k bývalé profesi, v níž se mezitím mnoho změnilo - díky tomu jsem se na novém pracovišti stala terčem výsměchu. A protože nebydlím v Praze, ztratila jsem nejen práci, kterou jsem milovala, ale i osobní kontakt se svými pražskými kolegy. Od toho dne jsem se cítila jako prorok Jeremiáš vržený do cisterny.
 
Nadešel den vyšetření. Několik lékařů prohlíželo podezřelý útvar nějakým přístrojem, a já už z jejich chování cítila, že se něco děje. "Jsou tam nějaké šedé závoje," prohodil vážně jeden z nich. Druhý se na mne poněkud rozpačitě zadíval. "Kožní nádor,"  oznámil. Pak začal prohmatávat uzliny, pátral po metastázách. Můj svět se náhle proměnil.

Kožní nádor, to zní ještě neutrálně. Ve zprávě, kterou mi dali pro obvodního lékaře, však stálo černé na bílém slovo maligní a k tomu název nádoru. Věděla jsem, že tento nádor patří k nejagresívnějším, že recidivuje i po operaci, rychle metastázuje do všech orgánů a pacient umírá během měsíců nebo i týdnů, a nikoliv bezbolestně.

Z nemocniční ambulance jsem odkráčela jako stroj. Nevím, po jak dlouhé době jsem zjistila, že jdu opačným směrem. A najednou se mi zastavil čas. Přestal plynout, zkoncentroval se do jednoho bodu. Každá minuta byla hlubokým zážitkem přítomnosti Boží.

Byl podzim. Do klína se mi snesl zlátnoucí list, jeho něžný dotek vyvolal v mém nitru  pramen radosti. Možná se brzy setkám s Pánem. Ale než k tomu dojde, budu se rvát o každý okamžik života, protože všemi vlákny lnu k této ubohé pozemské hroudě, jako dítě objímající svoji jedinou hračku, nebo jako jestřáb s drápem zaťatým do kořisti.

Pokračování příště