V koncentračním táboře

Farnost si žila  svým životem, jako vlak ujíždějící stále stejným tempem, bez zájmu o ty, kteří za jízdy vypadli a raněni zůstali ležet na kolejích. Farní život se obvykle koncentruje na zónu mezi farou a kostelem - jako kdyby se jinde  s Kristem nežilo, netrpělo, neobětovalo. Kdo se v tomto vyhrazeném úseku delší dobu neukáže, stává se pasivním laikem, bývá vyškrtnut, přestane pro druhé existovat. Nikoho nezajímá, že bojuje na odlišném bojišti, že je aktivní jinde a jinak.

Vše již nasvědčovalo tomu, že moje nemoc byla zachycena v počátečním stádiu. Vánoc 1998 jsem se dožila, rýsovalo se přede mnou několik let - pokud nenastanou komplikace. Děkovala jsem Bohu za každý den života, ale občas jsem prožívala smíšené stavy. Rakovina není chřipka, z které se vyležíte, a už o ní nevíte. Lekala jsem se každé zdravotní indispozice v domnění, že se mi nemoc vrací, že umírám, a ten pocit umírání jsem několikrát psychicky prožila. V těchto případech hranice mezi chorobou a vyléčením není zřetelná. Někdy bývají období bez klinických příznaků, tzv. remise, navenek to může vypadat jako uzdravení, poté však nemoc znovu vzplane.

Ale ani v případě vyléčení nebo absence komplikací není vyhráno, jak se může naivně domnívat ten, kdo tímto neprošel. Nemoc postihne bolestně též sociální sféru, rozbije vám mezilidské vztahy, často pokazí i budoucí život. Probíhá to jako řetězová  reakce. Nebo jako když se z kopce kutálí sněhová koule a nabaluje na sebe další sníh, takže je větší a těžší. K prvotnímu problému přibývají problémy nové. V Katolickém týdeníku 13 je postní zamyšlení s M. Ryškovovou, mimo jiné také na téma adaptace po nemoci. Někdy může být právě toto období náročnější než samotná nemoc.

Foto: Corbis

Přišel čas zamyslet se nad existenční otázkou. Tohle za vás lékaři nevyřeší. Jak jsem uvedla, po sdělení diagnózy se mnou už nikdo nehovořil, ani o nemoci, ani o tom, jestli se změnila nebo nezměnila moje pracovní schopnost. Diagnóza mě tenkrát zastihla v poněkud zvláštní situaci.  Několik dní před jejím sdělením jsem nastoupila do Památníku Terezín, kde mi nabídli tvůrčí a samostatnou práci, ale krátce poté jsem zjistila, že se jedná převážně o administrativu a evidenci. A to ještě nebylo všechno - jako vedoucí mi přidělili velmi konfliktní a nevyrovnanou osobu, která hlídala každý můj pohyb a psychicky mě deptala. Trávila jsem s  ní celou pracovní dobu uzavřená v prostoru bývalého vězení a cítila se jako s šelmou v jedné kleci, nebo jako poblíž sopky před výbuchem.

Tak tomuhle říkají  tvůrčí a samostatná práce. Široko daleko nebyl nikdo, komu bych se s tím  mohla svěřit, a kdo by případně dosvědčil, jak se mnou jedná. A do toho přiletěla ta diagnóza. Do nemocnice jsem odcházela s pocitem, že mě v případě návratu do Terezína nečeká nic dobrého, pouze boje a nejistota. K dovršení všeho jsem byla  ve zkušební době, během níž je možné propustit i nemocného zaměstnance.

V období mojí pracovní neschopnosti mi ta milá paní několikrát zatelefonovala s dotazem, kdy hodlám nastoupit, přestože  mojí diagnózu částečně znala. V téže době jsem dostala jinou pracovní nabídku a rozvažovala, jestli mám Terezín tak rychle opustit, když jsem se s tamním prostředím ještě ani neseznámila. Doma jsem trčela mezi čtyřmi stěnami, na žádnou léčbu jsem nechodila, protože příslušný nádor na terapii stejně nereaguje, jenom jsem čekala, a nevěděla na co.

Po delším čase se dostavil pocit, že jen oddaluji problémy, jimž bych se měla postavit čelem, to znamená ujasnit si, zda má moje práce v Terezíně smysl, případně prozkoumat tu novou pracovní nabídku, dokud ještě bude k dispozici. Tak jsem se odhodlala vystoupit ze svých čtyř stěn a nechala se k začátku roku 1999 uschopnit. "No jak myslíte," reagoval poněkud váhavě obvodní lékař.

Ta vedoucí však postoj nezměnila, naopak ještě přitvrdila. Nebylo divu, nadřízení počítali s tím, že vzhledem ke svému vyššímu vzdělání bych mohla  časem převzít její funkci. O mojí nemoci nechtěla slyšet ani slovo, prý je strašně citlivá a takové věci jí deprimují.  Ale na druhé straně jí nevadilo ani při její útlocitnosti chodit po odděleních a šířit všude detaily o mé nervozitě, důsledkem čehož bylo, že se ostatní zaměstnanci začali ke mně chovat s odstupem. Ale možná ta paní o mně zas tolik nelhala. Kdo by nebyl nervózní na novém pracovišti, v uzavřeném prostoru s nepříjemnou šéfovou za zády a zhoubnou chorobou na krku? Oběť má k nervozitě vždy důvody.

Byl to skličující návrat, navíc mě deptalo ponuré a smutné prostředí bývalého koncentráku, vězení a nyní hromadného hřbitova. Sezóna ještě nezačala, ze zdí dýchal chlad a opuštěnost, bezlisté větve stromů se kývaly ve větru. "Buďte vděčna, že Vám Bůh umožnil prožitek vězení a že Vám ten prožitek zprostředkoval pouze vzdáleně," napsal mi jistý kněz, který byl za totality často perzekuovaný a vězněný.

Nikdy nezapomenu na dlouhý, černý tunel s mnoha zákruty, jímž procházeli odsouzení a na jehož konci čekala lágrová šibenice. Kdo byl jednou konfrontován s diagnózou, která může končit smrtí, prožívá tyto věci zvlášť intenzívně.

Tázala jsem se i po duchovním smyslu této práce.  K čemu slouží administrativa prováděná na hromadném hřbitově, spojená s lidským hašteřením, které je sice všude - ale na tomto místě mnoha zmařených osudů mě to hluboce uráželo. Jistě, zločiny minulosti je nutné zkoumat a dokumentovat, jenže my k nim spíš přidáváme další chyby a nectnosti, než abychom dokázali něco napravit. Takové věci lze napravit asi jediným způsobem, modlitbou a pokáním. Tím nechci znevažovat práci jednotlivců v podobných institucích ani tuto činnost obecně - jedná se jen o subjektivní názor, k němuž jsem došla.

Foto: Corbis

A tak jsem stále častěji myslela na tu novou nabídku - práci s rómskými dětmi při cisterciáckém klášteře Osek na Teplicku. Opat kláštera se rozhodoval mezi více zájemci. Termín, kdy měl dát vědět, již minul a mně se blížil konec zkušební doby v Terezíně, kde jsem se doslova dusila.

Konečně jednou večer zazvonil telefon a já se dozvěděla, že si tam vybral mne. Cítila jsem to jako vysvobození. Bylo mi jasné, že z Terezína vlastně prchám v bláhové naději, že to jinde bude lepší, ale na druhé straně jsem si stejně bláhově říkala, že i útěk z pudu sebezáchovy se může díky Boží milosti proměnit v duchovní poslání.

Pokřačování příští týden