Nizozemský parlament přijal zákon o provádění euthanazie. Tato zpráva obletěla doslova celý svět a spustila lavinu rozporuplných reakcí, zasvěcených debat, kritik a protestů, ale prakticky jenom vynesla na světlo to, co se v samotném Nizozemí a mnoha dalších zemích několik let odehrává skrytě a pokoutně.

Umírající leží na lůžku v Domově Matky Terezy pro umírající v Kalkatě
Foto: Alison Wright/CORBIS

Není jistě překvapením, že zákon byl přijat právě tam. V zemi velmi liberální, kde je legalizováno užívání určitých druhů drog, kde byl umožněn zákonný svazek párů stejného pohlaví. Nyní tedy tamní zákonodárci posvětili provádění asistovaného usmrcování nevyléčitelně nemocných pacientů lékaři v nemocnicích.

Nechci v žádném případě kritizovat tuto zemi. Především proto, že tam mám dobré přátele, které mám rád a nějakou dobu jsme s rodinou uvažovali o Nizozemsku jako domovské zemi. Holanďané pouze veřejně vyjádřili stanovisko obrovské síly lidí na celém světě, jenž považují tento zákon za průlomový a charakterizují jej jako významný krok v dějinách, vítězství nad bolestí a nedůstojnou smrtí na nevyléčitelné choroby.

Člověk se nyní domnívá, že vlastním přičiněním alespoň částečně spoutal smrt, bolest a utrpení. Jednoduše až utrpení dosáhne určité již nesnesitelné hranice, požádá svého bližního, tedy lékaře, o ukončení pozemské pouti. Vybere si způsob, zda injekci či inhalaci a vše skončí.

Je jenom otázkou času, kdy na euthanazii při rakovině a jiných chorobách naváže i možnost tzv. sociální euthanazie. Člověk zůstane na světě sám, bez rodiny, nejbližších, prostředků a možnosti, jak se začlenit z lidského hlediska důstojně zpět do společnosti po dlouhé,vleklé nemoci. Jednoduše, tělo bude zdravé, ale duch nebude mít chuť žít. Opět tu bude možnost volby. Smrtící injekce, zákonem posvěcená exekuce.

To není pouhá fikce, ale realita, jenž nás bude obklopovat v nedaleké budoucnosti a každý z nás musí již nyní zaujmout pevné stanovisko. Jinak opravdu ztratíme poslední šanci k sebereflexi a budeme se zmítat v pochybnostech o věcech, které jsou z křesťanského hlediska naprosto nepřijatelné.

Nechci bít na poplach, militantně vykřikovat o nové znesvěcující ohavnosti, jenž spatřila světlo světa, nechci vést učenné teologické disputace. Chci připojit pouze několik postřehů z lékařské praxe. Ve svém lékařském životě jsem se setkal již z mnoha pacienty, kteří umírali na generalizovaný nádorový proces. Lidské trosky, ležící a sténající na lůžku, vykonávající tělesné potřeby bez kontroly, s nesnesitelnými bolestmi, ale hlavně bez jakékoliv možnosti terapeutické intervence vyjma tišení bolestí. Pokoje s těmito pacienty proběhne velká vizita velmi rychle, prohodí se pár slov o smyslu takového života, o hrozném lidském konci.

Každý lékař a především chirurg považuje takového ztraceného pacienta ve skrytu duše za své osobní selhání a setkání s ním za prohru. Pacient se izoluje od těch více nadějných a všichni jen čekají na co nejrychlejší konec. Sáhněme si však do svědomí, zda víme dokonale o všech možnostech současné analgezie a tišení bolesti, zda je beze zbytku využíváme a o tyto pacienty  pečujeme dobře a důstojně. Zda nabízená euthanazie není jenom rychlým a ekonomickým řešením naší vlastní doktorské a lidské bídy. Nechceme se dívat na ošklivé věci, nechceme se dívat na umírající, nechceme trpět bolest, utrpení. Co vlastně tedy chceme?

Na každém oddělení budou denně losováni lékaři, jenž budou mít na svých bedrech  provedení euthanazie. Losovat se bude o černou známku, pokud komise určí a zhodnotí žádost pacienta za oprávněnou. Na tomto novém postu se budou objevovat pravidelně všichni lékaři oddělení vzhledem k tomu, aby měl každý alibi, že to jsou nuceni dělat všichni a že to k doktorské práci nově patří. Vypisováni budeme tedy nejenom na operace, ambulanci, ale i k provádění euthanazie. Fantasmagorie? No, nevím….

Závěrem bych rád vyjádřil svůj osobní postoj. Zvolil jsem si povolání lékaře proto, abych pomáhal léčit nemoci a bojoval o lidský život, byť má jakoukoliv podobu. Nikdo nemůže po mé osobě chtít, abych ho zabil i když trpí a dovolávat se jakéhosi zákona. Zde je třeba dovolávat se Boha, já nejsem oprávněn nést takové ukrutné břímě. Zákon o euthanazii považuji za významný krok v lidských dějinách, ale krok k propasti, možná jeden z posledních.

Autor je lékař