Česká televize se často přímo programově zabývá indikováním stavu české společnosti. Někdy se však k tomuto cíli přiblíží i bez  předem daného záměru. Kdo po dva večery v uplynulém víkendu setrval u zapnuté obrazovky, nemohl si na nedostatek materiálu k přemýšlení rozhodně stěžovat.

Ilustrační foto: Leonid Břežněv v televizi 1. května
Foto: Dean Conger/CORBIS

V sobotu mohl vidět v televizní premiéře více než čtyřhodinovou  obrazovou epopej Karla Vachka Bohemia docta, v neděli  pak měl možnost znovu uvažovat nad Jirešovým filmovým přepisem Páralova románu Katapult z roku 1983. Obě díla vybízejí k malému srovnání. A pro křesťany k tomu jistě není jediným důvodem to, že v prvním případě hovořil Ivan O. Štampach o církvích při procházce petřínským zrcadlovým labyrintem a v druhém mohli v epizodní roli psychologa zkoumajícího povahu hlavního hrdiny vidět dokonce Tomáše Halíka.

Karel Vachek věrný své režijní metodě inscenuje realitu do filmového obrazu jako epopej přítomné doby.  Panoráma myšlení naší kulturní a intelektuální reprezentace sice neskonale lépe vyniká na filmovém plátně s kvalitním zvukem, ale televize zase poskytuje potřebnou informaci divácké většině. Vachek usiluje o kompozici a významové sdělení s úporností a neustálým předstihem sledovaných myšlenek,  v dobírání se smyslu si klade  za vzor  Dantovu Božskou komedii či Komenského Labyrint.

Pracuje s materiálem, který si hodlá podrobit svobodnou hrou s kulturními atributy, symboly, mýty, jazykem, gesty, z nichž sestavuje mozaiku nasvícenou z mnoha stran. Umisťuje jednotlivé „mluvčí“ do situací, v nichž by mohli říci něco podstatného, vymezit se vůči pojmům, vůči formám i obsahům, vyslovit „ducha doby.“ Ale sami můžeme posoudit, kolik z nich něco podstatného opravdu řeklo, protože to chtěli a mohli.

Těm výletům do přírody, na hrady a zámky, rauty, kavárny, ateliéry, galerie, ulice se nakonec asi budeme asi spíše smát a vidět v nich jen karikaturní obrázek rozmanitých figur. Ono bláznivé panoptikum ale má jistý krouživý pohyb, po jehož obvodu se pohybujeme hlouběji podobně jako v kruzích Dantova Pekla.

Nejnázornějším příkladem je scéna postupného sestupu Jima Čerta na dno propasti Macocha za zpěvu s harmonikou. Některé sekvence vůbec navozují dojem, jakoby část kulturní elity národa z undergroundu nikdy nevystoupila, protože nechtěla. V podzemních a sklepních prostorách se někteří tak zabydleli, že úplně ztratili kontakt s realitou. A realita na povrchu se zatím utopila v nánosu popkulturních symbolů nové generace, které o českém národu mnoho dobrého nesdělují.

Téměř před dvaceti lety natočil Jaromil Jireš Katapult, který je podobný obrazem sestupu do nižších pater lidského přežívání v přítomné době.  Páralův román zachytil atmosféru doby celkem věrohodně a film k tomu přidal vizuální působivost. Třiatřicetiletý inženýr unavený stereotypem  rodinné panelákové existence se vydá vlakem na cesty za rozptýlením.

Vystačí si bez internetu, bez auta i bez mobilu, aby docílil všeho, oč usiluje a co ho nakonec uvrhne do stejně krouživého pohybu dolů, který se nakonec změní v pád z balkónu panelového domu. Partnerky ze seznamovacích inzerátů se ukázaly naprosto uzavřeným výčtem sociálních typů, věrným vzorkem soudobé společnosti, jíž se chtěl  možná zprvu romantický inženýr (Jiří Bartoška) vzdálit. Takže zase figurky, karikatura, panoptikum.

70. a 80. léta v Katapultu se tak ocitají v rovnováze s 90. lety  v Bohemii docta. Inženýr nebo filozof, panelák nebo sklep, stejná uzavřenost, stejný sestup a setrvalá níže. Že bychom se za dvacet let v tomto našem světě vůbec nikam nedostali, pouze vyměnili šatník, kostýmy a rekvizity? A není to také trochu vina křesťanů, že se stále pohybují v bludišti, nebo radí jako v psychologických poradnách (a není to skoro totéž?), a méně předávají svědectví víry? To jsou otázky, na které si musí odpovědět každý sám, a je dobře, že nám je i televize takto klade.