Mohli templáři najít Archu úmluvy?

Foto: Corbis

Z materiálů, které jsem měl doposud možnost číst, usuzuji, že Archu úmluvy templáři pravděpodobně vlastnit nemohli a tedy se ani nenachází ukryta v žádném jejich kostele. Proč? Protože se jednak dá v bibli snadno dopátrat, kde končí záznamy o Arše úmluvy, a pak je jistě dobré připomenout si, že Jeruzalém (kde stál chrám, v němž byla ukryta Archa úmluvy) byl nejprve dobyt roku 597 př. Kr. a později vypleněn roku 587 př. Kr. Nebúkadnesarovým vojskem a to včetně chrámu, který byl rozvrácen. Město i chrám byly později opět vybudovány.

Přibližně okolo roku 168 př. Kr. město vyplenil Antiochos IV. a roku 40 př. Kr. parthské vojsko. Následuje První válka židovská mezi roky 66 až 70 po Kr. s vypleněním Jeruzaléma a zničením druhého chrámu, což byla roku 70 po Kr. práce pozdějšího císaře Tita. Poslední ránu dostal Jeruzalém za Bar Kochbova povstání, kdy Hadrianus v r. 135 po Kr. rozhodl o úplném rozvrácení a následné přestavbě Jeruzaléma.

Asi nejvýznamnější památkou na vyvrácení Jeruzaléma je Titův vítězný oblouk, na kterém v reliéfu defilují imperátorova vojska, která nesou předměty ukořistěné v jeruzalémském chrámu: můžeme zde vidět slavnou Menoru (sedmiramenný svícen), a různé bohoslužebné nástroje a pomůcky. Archa úmluvy zde vyobrazena není.

Z těchto (a dalších) faktů lze odvodit několik možných závěrů: Archa zmizela již před dobytím Jeruzaléma, nebo za Nebúkadnezarova rozvrácení chrámu, či během pozdějších vyplenění. Máme zde ještě jednu možnost – kněží archu pečlivě ukryli tak, aby ji nikdo z dobyvatel nemohl nalézt. V souvislosti s Archou se v minulosti hovořilo o jejím možném ukrytí v Etiopii, či o případném uložení v jeskyních jihovýchodně od Jeruzaléma směrem k údolí Jordánu (zde, pokud vím, probíhají nějaké „pátrací“ akce).

Proti možnému pohybu Archy po evropském kontinentě hovoří také jedna skutečnost: Žádný panovník či dobyvatel by si nedal ujít skvělou příležitost pochlubit se se svou trofejí. Zejména kdyby to byla Archa úmluvy. Nepochybuji, že v případě jejího skutečného nálezu by byla tato skutečnost propagandisticky využita při křížových výpravách do Svaté země. Templáři by v tom nebyli žádnou výjimkou.

Pokud jde o Svatý grál, tak i zde se pohybujeme na nejisté půdě. Setkal jsem se s dvěmi legendami, které se ke Svatému grálu pojí. Jedna říká, že jde o kalich, který byl použit při poslední večeři učedníků s Kristem. Druhá tvrdí, že do Svatého grálu bylo zachyceno několik kapek krve Krista krvácejícího na kříži.

Nejprve se vypořádáme s druhou variantou: poprava na kříži byla nejpotupnější smrtí v Impériu, zvláště pak pro Židy. Je proto nemyslitelné, že by se někdo pokoušel chytat do nádobky krev umírajícího. Nehledě k tomu, že kolem odsouzených umírajících stály stráže a ty by nikoho na popraviště nepustily.

Je tedy nanejvýš pravděpodobné, že šlo o nádobu (pravděpodobně ve tvaru poháru), ze které pil Kristus a učedníci víno při poslední večeři. Ta se, s největší pravděpodobností, odehrávala v domě matky Jana Marka. Tato žena byla poměrně zámožná. Měla prostorný dům (později se v něm scházelo společenství prvních křesťanů a z vězení sem přišel i zázračně osvobozený apoštol Petr) a nějaké služebnictvo.

V takových domácnostech se používalo několik typů nádob: nejčastěji kožené, kameninové, hliněné a  bronzové, v bohatých rodinách se pak používaly ještě nádoby z cínu, stříbra, zlata, či slonoviny.

Je otázkou, z jakého materiálu byl pohár, ze kterého pili Kristus a jeho učeníci víno. Kvalitnější materiál by dával větší šance na uchování poháru až do dnešní doby. Zároveň vyvstává otázka, kdo pohár (kdy a z jakého důvodu) označil za posvátný předmět a tedy jej uchoval.

Osobně se domnívám, že při poslední večeři ještě jejím účastníkům plně nedocházelo, o co jde (to je zjevné jak z evangelií, tak i z knihy Skutků). A tak, došlo-li později k označení některého poháru jako té „významné nádoby“, pak není úplně jisté, zda byla „vytipována“ ta správná.

Pokud jde o pohyb Svatého grálu po evropském kontinentě, tak se tu a tam v historii o poháru objevují různé zmínky a hlavně legendy. Pokud vím, tak nikdo Svatý grál v našem věku nespatřil (novináři by si jistě takovou příležitost nenechali ujít).

Co říci závěrem? Budu dál bedlivě sledovat pátrání po těchto dvou významných relikviích minulosti, i přes to, že jsem spíše skeptik. Nicméně bych chtěl ještě povzbudit čtenáře k tomu, aby více než po Arše úmluvy a Svatém grálu přemýšleli o Kristu. Ty dva staré předměty mají velkou historickou a náboženskou hodnotu, to je pravda.

Jenže Kristovo vzkříšení z mrtvých má skutečný časový přesah do našich dnů a hodnotu věčnou. Já osobně dávám přednost tomu druhému. Skutečné Království pro mě znamená víc, než pouhé předměty z království. Kdo můžeš pochopit, pochop…

Autor pracuje v nakladatelství Návrat domů