Kdy komunikujeme se sebou a kdy s Bohem

Foto: Tom Bean/CORBIS

Jedním z těchto základních zákonů fantazie, kterému jsou podrobeny všechny horory, je zákonitost úměry. Horory zpravidla začínají nějakou idylickou scénkou, která je více nebo méně brutálně přerušena a rozpoutává se peklo na zemi, které trvá do naprostého vyčerpání všech bojujících stran, až nakonec na pokraji všech sil dobro vítězí. Zákonitost úměry je pak patrná mezi množstvím sil, které zbývá obou stranám. Čím více je vyčerpaná jedna strana, tím více je na pokraji sil i strana druhá a naopak.

Tuto úměru můžeme vidět krásně ve filmu Terminátor, kde možnosti vraždícího monstra jsou po celý film vcelku úměrné silám hlavních hrdinů. Film končí tím, že zbytky robota se plouží za plazící se hrdinkou, která jej z posledních sil rozdrtí v lisu.

Tyto hororové struktury, i když nemusí přímo odkazovat na symboliku ďábla, mají hodně vlastností, které se obvykle ďáblovi připisují. Nicméně právě popisovaná zákonitost úměry, není vlastností reálného ďábla, ale spíše lidské psychiky.

Fantazie scénáristy totiž v tomto případě vytvořila jak postavu hrdiny, tak postavu pronásledujícího nepřítele. Obě tyto postavy tedy čerpají energii z jednoho zdroje – z mysli scénáristy. Je tedy pochopitelné, že budou obě odrážet symetricky stejnou náladu a stejné naladění. Buď jsou oba plní sil, nebo oba skomírají, ale nestává se, že by jeden skomíral a druhý měl spoustu sil, což je ale vcelku běžně v realitě.

Prozradím ještě více z psychologického zákulisí této úměry a řeknu otevřeně, že pokud se setkáváme s touto úměrou v psychice lidí, pak se vcelku jistě může jednat o dva jevy: a) strach z reálného vnějšího ohrožení, nebo b) o projev sebenenávisti. Zde bych se věnoval spíše tomu druhému případu - sebenenávisti.

Sledujme ty případy, kdy některý věřící je ponořen do dlouho trvající a nekončící modlitby k Bohu, kdy prosí za nějakou, pro něj důležitou věc, a neustále má pocit, že buď prosí málo, nebo že Bůh je vůči jeho prosbám němý či hluchý, odmítavý a jakoby otočený stranou. V těchto případech sledujme, zda není přímá úměra mezi:

a) mírou naléhání věřícího na Boha a mírou pociťovaného odmítnutí,
b) mírou neústupnosti ze strany Boha a stejnou měrou neústupnosti ze strany věřícího. Například věřící nedává Bohu na vybranou, aby jej vyslyšel nebo ne, ale tím více je Bůh v jeho mysli neústupný.

Pokud tam objevíme takovou či podobnou úměru, můžeme si být vcelku jisti, že dotyčný vlastně vede jakýsi druh samomluvy, kdy do Boha promítá svůj strach, neústupnost, sklony k manipulaci ap. Mlčící Bůh takto velice často bývá projev sebenenávisti, kdy míra naléhání na něho se rovná pociťované síle odmítaní či míře sveřepého mlčení.

Tuto úměru nejlépe poznáme tím, že změníme nějaké tabu panující v té debatě. Pokud taková změna v komunikaci vede k rychlé změně chování představované postavy, pak se jednalo spíše o fantazijní záležitost než o interakci s reálnou bytostí. Například naléhající věřící si může uvědomit, že nikdy neřekl Bohu, že mu opravdu nechává svobodu, aby se udělal, jak uzná za vhodné. Pokud věřící takové panující tabu poruší a v tom okamžiku se jakoby rázem změní chování mlčícího Boha, pak může mít jistotu, že mlčící Bůh byl vytvořen převážně jeho fantazií.

Stejně tak pokud má někdo pocit, že na něj doráží ďábel. Zákonitost úměry praví, že pokud by se jednalo pouze o fantazijní úměru, pak by fantazijní ďábel zrcadlil negativní emoce stejnou měrou, jakou by je k němu vysílal dotyčný člověk. Jinými slovy, pokud by se vnitřně zklidnil věřící, pak by se zklidnilo i „dorážení fantazijního ďábla“.

To se dá lehce ověřit tím, že věřící se pokusí zklidnit a vyslat vůči „dorážejícímu ďáblu“ nějakou pozitivní emoci. Pokud tato pozitivní emoce rychle změní chování představovaného „ďábla“, pak se jedná nejspíše o fantazijní interakci sám se sebou či se svou sebenenávistí převlečenou do podoby ďábla a ne o interakci s reálnou bytostí, kterou bible či teologie označuje za ďábla.

Hollywood a filmaři obecně využívají nevědomky této a jiných psychických mechanismů k tomu, aby do filmu dostali vzrušení a napětí. Kdyby porušovali tuto zákonitost úměry, žádný z hororů by nebyl hororem – ztratil by „šťávu“. Stejnou úměru mívají totiž i sny, ve kterých nás pronásledují nejrůznější bestie. I tyto bestie jsou živeny zákonitostí úměry – mají přesně tolik síly, kolik jí máme ve snu my, kteří před nimi zuby nehty prcháme.

Podle závěru této honičky pak můžeme usuzovat na to, jak zvládáme životní obtíže, které tyto sny pouze svérázně zrcadlí. Pokud vítězíme my, podobně jako ve filmech hrdinové, pak je to známkou, že u nás stále ještě převládá pocit, že máme situaci pod kontrolou. Pokud by však ve snech či podobných fantazijních interakcích začaly vítězit ony bestie, bylo by to nebezpečnou známkou toho, že nám problémy začínají přerůstat přes hlavu, že se v nich začínáme obrazně řečeno topit.

Na závěr by bylo dobré poznamenat, že tyto verbální fantazijní interakce bývají pouhou obrannou reakcí, pomocí které se člověk někdy ke své škodě udržuje ve stavu vysoké fyziologické aktivace. Vzpomeňme si na krále Davida, kterému umíralo dítě, a který se neustále a vytrvale postil a modlil. (2 Sa 12, 15nn.: „David kvůli chlapci hledal Boha a tvrdě se postil, pak šel domů a ležel přes noc na zemi. Starší jeho domu k němu přistoupili, aby ho zvedli ze země, on však nechtěl, ba ani s nimi chléb nepojedl.“)

To byla jen zákonitá fyziologická reakce na extrémní míru ohrožení – umírající dítě. Svým způsobem je to přirozená reakce člověka na jakékoliv ohrožení. Proto zřejmě Kristus poučuje své učedníky (Mt 6, 7 – 8): „Při modlitbě pak nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. (I zde je patrná úměra mezi množstvím slov a pravděpodobností vyslyšení - pozn. aut.). Nebuďte jako oni; vždyť váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte.“

Toto poučení Krista slouží k zastavení nekonečného „ukecávání“ neoblomného fantazijního „Boha“, což v důsledku není ničím jiným než jakousi zdegenerovanou samomluvou a z hlediska teologie má asi tolik logiky, jako když pes se honí za svým ocasem a vztekle na něj štěká.

Autor je psycholog pracujicí v direkmarketingové agentuře DIMAR