Prach jsi a v prach se navrátíš

Foto: Corbis

Příchodem nového kněze začala farnost ukazovat vlídnější a lidštější tvář, nemocní již nezůstávali na okraji.  Ale já už to nejhorší měla za sebou a trochu  jsem  litovala, že sem tento kněz nepřišel dřív, jistě by to probíhalo jinak.  Bylo zřejmě úmyslem Božím, aby to proběhlo tak, jak to proběhlo - v izolaci a v nepochopení.

K posledním věcem člověka jsem zaujala smíšený postoj. Nesla jsem nelibě svoje životní limity, dané nejen zdravotním stavem, ale omezeností lidské existence vůbec. Stále sílící vědomí, že nepřečtu všechny knihy, neproniknu do všech vědních oborů, nestihnu udělat to či ono, mě dohánělo ke vzteku. V takových momentech jsem měla touhu tělesně se rozpadnout a smět vniknout do oceánu nekonečného Božství, kde již budeme žít a poznávat bez hranic.

Přitom se mi před dvěma roky právě taková možnost skrze moje onemocnění naskytla, a já se tomu bránila zuby nehty. Tak teď už bych to přijala jinak, říkala jsem si. Taky proto, že jsem si pocit umírání psychologicky prožila, takže nějaký případný zvrat by mě již ani trochu nerozházel.

V operované noze se ozvaly bolesti. Nejdřív jsem si jich nevšímala, ale nepřestávaly, spíše se stupňovaly. Najednou se mě zmocnila panika, že  mi zbytek nádoru prorostl do kosti, odkud se bude metastázami šířit dál. V té chvíli jsem docela zapomněla, jak jsem se chtěla zbavit tíživých životních limitů a vplout do nekonečného Božství. Opět jsem intenzívně prožívala strach z umírání, byť jsem si předtím namlouvala, že jsem již vůči tomu odolná. Umírání asi není něco, co lze opakováním natrénovat. Lidská přirozenost se bude vždy proti skutečnosti smrti bouřit a až do poslední chvíle se držet té ubohé pozemské hroudy.

Lékaři konstatovali, že udávané bolesti  s onkologickou diagnózou nesouvisí, že jde jen o vrůstání nervových vláken do svalové tkáně. Po intenzívním prožitku umírání následoval ještě intenzívnější prožitek znovuzrození. Od té doby jsem si už nenamlouvala, že se nebojím smrti, musela jsem si přiznat, že v sobě nosím vnitřní rozpor a paradox, který výstižně vyjádřil apoštol Pavel: "Mám-li žít v tomto těle, získám tím možnost další práce. Nevím tedy, co bych vyvolil, táhne mne to na obě strany: "Toužím odejít a být s Kristem, což je jistě mnohem lepší, ale zůstat v tomto těle je zase potřebnější pro vás" (Fp 1,22-24).

Velmi nepříjemně jsem prožívala podzim, zvláště listopad, kdy se rychle stmívá, lidé navštěvují hřbitovy a zapalují na hrobech svíce. V tomto období jsem byla často nemocná a v práci méně výkonná, což mi dávali najevo, a já se pak cítila  ještě hůř - byl to začarovaný kruh. Každodenní kontakt se zdravými a fyzicky zdatnými osobami na pracovišti mi působil duševní trýzeň. Vědomí, že mě posuzuje někdo, kdo za sebou nic takového nemá, a že se moje lidská hodnota odvíjí od pracovního výkonu, mě naplňovalo hořkostí, ponížením a vztekem.

sychické následky takového rozpoložení na sebe nedaly dlouho čekat: dostavily se závratě, bolesti hlavy, pocity nejistoty, nutkání na zvracení, klepala jsem se při každém pomyšlení na své suverénní, zdravím a energií kypící kolegyně, lékař mi nakonec zjistil zvýšený krevní tlak.

Rozhodla jsem se kontaktovat místní sdružení onkologických pacientů. Už dlouho jsem se cítila jako sám voják v poli. Přála jsem si setkat se s podobně postiženými, sdělit jim svoje zážitky a zkušenosti a vyslechnout jejich, moci se s někým poradit v případě potíží, mít prostě nějaké zázemí se spolubojovníky. Přivítala mě sympatická paní psycholožka, se zájmem vyslechla můj příběh a nabídla mi účast na skupinových sezeních.

První setkání bylo zajímavé. Všichni si lehli, zhaslo se světlo, pustila se meditační kazeta s hudbou. Jelikož jsem člověk s intenzívní vizuální představivostí, moje zážitky byly bohaté a barevné,  paní doktorka vyjádřila spokojenost. Podobně probíhalo i druhé setkání. Nějaké to ztišení s meditací mi jistě prospěje, říkala jsem si, ale taky bych se ráda seznámila s těmi lidmi. Snad bude příležitost příště.

Avšak nebyla, program s meditační kazetou se opakoval. Lehli jsme si, vyslechli kazetu, rozloučili se a šli domů. Během meditace jsem prožívala intenzívní vnitřní vize pestrých barev, vybuchovaly ve mně jako exploze, ovšem na druhé straně jsem si začala klást otázku, k čemu mi to je ležet tady na zádech, zírat pasívně do stropu a nechat se unášet jakýmisi fantaziemi bez vztahu k praktickému životu, když toužím hlavně diskutovat, bojovat a řešit problémy. Meditační zážitky mi zevšedněly, po nějakém čase jsem přestala na skupinu docházet.

Vyhledala jsem kněze a svěřila ve zpovědi své trable s kolísavým zdravím a s tím související psychikou, které komplikují moje znovupřijetí jak v sekulárním, tak katolickém prostředí. Zpovědník  dal najevol pocit bezmocnosti, ale nabídl mi podat Tělo Páně, jelikož jsem byla zase nemocná a do kostela se večer nedostala. Pak odevzdal před svatostánkem Kristu všechny problémy včetně mých a poprosil za moje uzdravení, je-li to v Božím plánu. Já v té chvíli neprožívala žádné barevné vize, byla jsem apatická a skleslá, skoro mi to bylo jedno. Tak ať se za mne pomodlí, když myslí...

Ale najednou v mém nejhlubším nitru cosi mdle zajiskřilo. Modlitba v přítomnosti eucharistického Krista není přece žádná formalita, žádný náboženský úkon, který si prostě vykonáme, potom se sebereme a pudeme třeba na pivo. Vzpomněla jsem si na nemocnou ženu, jež se přiblížila ke Kristu s vírou: "Dotknu-li se jenom jeho šatu, budu uzdravena." A z Pána Ježíše vyšla síla.  Proč by z Něj nemohla vyjít nějaká síla nyní? Ta prosba musí mít účinek, byť nevím jaký. Ale podle jakého znamení poznám, že byla vyslyšena? Té ženě z evangelia okamžitě ustalo krvácení, jenže člověk s onkologickou diagnózou těžko zjistí, je-li je skutečně uzdraven, nebo jen ve fázi bez klinických příznaků. Tak jak to poznám? Asi nijak.

Popeleční středa 2001: "Pomni, člověče, že prach jsi a v prach se navrátíš."  Slova, z nichž mě před rokem ovanula smrtelná hrůza. Duševně jsem se připravovala na to, že ji pocítím znovu, a říkala jsem si,  jestli jsem neměla zůstat radši doma.

Kněz se dotkl mého čela: "Pomni, člověče, že prach jsi a v prach se navrátíš." Byl to nekonečný okamžik. A nedostavilo se nic, žádný pocit. Nebo výstižněji řečeno, nejdřív se nedostavilo nic, načež vzápětí přišlo něco nedefinovatelného - vědomí plného uzdravení, proudící celým tělem, všemi buňkami jako životodárný pramen. A ucítila v těle, že je vyléčena ze svého trápení (Mk 5,29).

Znamení bylo dáno - krátká prosba před svatostánkem byla vyslyšena, že z Eucharistie skutečně vyšel uzdravující pohyb.  Vnitřním zrakem jsem spatřila  smrt, již unavenou, znuděnou a pospávající, ale dosud ještě číhající za obzorem, jako nepřítele znechuceného dlouhým, neúspěšným obléháním,  který se však ještě mohl vzchopit k nečekanému úderu - smrt se nyní otočila zády a prchala ode mne mílovými kroky. Moje životní křivka, po vyhození z Katolického týdeníku prudce klesající, začala náhle stoupat. Přede mnou se rozprostřel nekonečný časový horizont. Aleluja.

Další články Kateřiny Tětivové, ve kterých popisuje své svědectví