Soužití s mentálně postiženými. Problém?

Foto: David & Peter Turnley/CORBIS

Soužití mentálně znevýhodněných a mentálně zdravých lidí je oblastí pro značné množství členů církve (nejen laiků) do značné míry neznámou (nechci říct neprobádanou, protože to není pravda – spíš se dá mluvit o neznalosti a někdy možná i o nezájmu pramenícím z pohodlnosti). Podle toho také vypadá reakce někoho, kdo se s takto znevýhodněnou osobou setká. Naštěstí to není pravidlem, informovanost a s ní logicky spojený zájem o problematiku se zvyšuje, což je povzbuzující.

Je soužití znevýhodněných a zdravých lidí skutečně problém? Záměrně nespecifikuji, jaké znevýhodnění mám na mysli, neboť každý člověk trpí nějakým znevýhodněním. Je to dáno už samou podstatou pozemské existence člověka narušené hříchem. Jde především o situaci (nebo oblast), v níž jsem buď „zdravý“ nebo „znevýhodněný“.

A pak se může projevit ona proklamovaná láska k bližnímu – pomůže „zdravý“, nebo ne? Problém nastává v případě záporné odpovědi.

Chtěl bych ovšem mluvit především o soužití mentálně znevýhodněných a mentálně zdravých lidí. Objevují se názory, že mentálně handicapovaní jsou svatí a tedy vlastně ani nepotřebují zvláštní pastorační péči, tím méně svátosti. Na druhé straně občas někdo označuje tyto lidi za posedlé a jediné, co jim tedy církev nabízí, je vymítání ďábla. (Nejde o černý humor, tyto poznatky vycházejí z mé vlastní zkušenosti – z jakéhosi několikaletého neplánovaného průzkumu.)

Pominu-li názor odkazující mentálně handicapované k exorcistovi, je jasné, že cesta nevede ani přes jakousi automatickou „kanonizaci“ těchto lidí. Samotná povaha člověka jako osoby svobodné v prostředí „prvotní vinou“ zatíženého světa umožňuje lidskou neposkvrněnost pouze zázrakem, o kterém (mimo Marie, matky Ježíšovy) není nic známo.

Mentálně znevýhodněný člověk tedy automaticky bezhříšný (bez inklinace k hříchu) není – stejně jako žádný jiný člověk. Tento argument proti svátostnému životu mentálně handicapovaných neobstojí. Dále je třeba znovu připomenout, že svátosti nejsou v žádném případě magickým lékem proti hříchu a omezování jejich působnosti na posilu se zdá být poněkud zavádějící.

Že mentálně znevýhodnění svátosti nechápou? Není to pravda. Tuto kategorickou odpověď jistě potvrdí všichni, kdo intenzivněji vztahy s handicapovanými lidmi prožívají. I když jiným způsobem než mentálně zdraví, velice silně věří ve skutečnou Kristovu přítomnost v eucharistii (mnohdy víc, než kdokoliv jiný) a dávají to někdy také pro nás srozumitelnými výrazovými prostředky najevo. Při svátosti smíření dokáží velice intenzivně vyjádřit lítost (vnímají vinu – svým způsobem). Problém spočívá v tom, jestli zpovědník dokáže onu lítost vnímat. Jde o problém komunikace.

Umožnit mentálně handicapovaným křest? Bez komentáře. Biřmování? Samozřejmě také ano. Při svém hlásání evangelia (tj. „produkt“ svátosti křesťanské dospělosti) nevykážou výkon, počty obrácených a pokřtěných. Jsou proroky srdce. Bůh skrze ně bohatě zasévá a skrze někoho jiného sklízí. Je třeba si uvědomit, že nejsou děti. To je omyl. Oni jsou dospělí zranění na intelektu. Rozum možná dětský mají, ale ve všem ostatním jsou stejní jako my. Jejich srdce je dospělé (zralé), jejich „duchovno“, vztah k Bohu je dospělý.

Na přijetí svátosti křtu, biřmování, eucharistie, smíření a pomazání nemocných mají handicapovaní bezesporu plné právo. Co se týče svátosti manželství, vydalo by to na mnohé práce, diskuse a symposia – je to stále otázka názoru (případ od případu je jiný a nelze hledat obecné řešení – avšak v zásadě, proč ne?).

Svátost svěcení je záležitostí služby a jde tedy o něco trochu jiného než v ostatních šesti svátostech. Avšak i bez koketování s myšlenkou kněžství pro mentálně znevýhodněné je třeba jasně říci, že takoví lidé (právě jako proroci srdce) mají své nezastupitelné místo v pastoraci (a jistě také v liturgii). Ovšemže ne jako ti „výkonní“. Jejich místo je jinde a je důležité ho hledat a nacházet.

(Mentálně znevýhodněný kněz? To je dost nezvyklá, či přímo fantastická myšlenka. Možná se ale někdy v daleké budoucnosti otevře otázka, zda má být kněz ten schopný, aktivní a chytrý, ten výkonný, nebo „prorok srdce“. Přiznám se, i já jsem skoro překvapen, co jsem právě napsal. Snad ani reálně neuvažuji o možnosti kněžského svěcení pro mentálně handicapované, ale je to minimálně výzva, abychom si uvědomili, co je skutečným obsahem kněžství a nenechávali se strhnout obecným společenským trendem, jemuž právě pojem „výkon“ vévodí.)

Pro opravdu dobré soužití mentálně znevýhodněných a mentálně zdravých lidí v běžném životě je nutné opustit pozici, která odkazuje mentálně znevýhodněné výhradně do péče charity. Onen směr pomoci není jednostranný, nýbrž oboustranný. Nejde o charitu, ale vzájemně obohacující vztah – o partnerství.

Odpovědí na lidský hřích by podle nejvyšší spravedlnosti měla být smrt. Avšak Bůh (kromě toho, že je nanejvýš spravedlivý) je také nanejvýš milosrdný. Zásluhou Jeho oběti na kříži (jako aktu nezměrného milosrdenství) jsme tedy zváni k životu. Tento život se realizuje v přátelství s Bohem, které důvěřuje a miluje. A tak se milosrdenství stává prostředkem, jehož cílem je právě ono přátelství. K tomu aby byl kruh uzavřen (a tak paradoxně otevřen ostatnímu stvoření) musí plně přátelský vztah vzniknout nejen mezi Bohem a jednotlivými lidmi, ale také mezi lidmi navzájem – lhostejno, jakých vlastností, jakého názoru na svět, jak zraněnými, znevýhodněnými.

Takové je milosrdenství Boží a stejný směr musí mít i milosrdenství lidské. V opačném případě by totiž naším učitelem nebyl Bůh, ale někdo jiný. Kdo odsuzuje jakéhokoliv člověka do role toho, jemuž se jen pomáhá, ale který nemůže nikoho obohatit, dopouští se nejhoršího zločinu – duchovní pýchy, která těžce zraňuje. Kdo se takto chová, žije ve velkém omylu a bude jednou možná velice překvapen.
Kéž by každý z nás měl oči otevřené a srdce vnímavé…

Autor je národním korespondentem hnutí Víra a Světlo v ČR