Jeho Blaženosti Christodoulosivi, řeckému primasovi a athénskému arcibiskupovi

Christòs anèsti!

1. Ve velikonoční radosti vás zdravím slovy Apoštola Pavla církvi v Thesalonice. "Sám Pán pokoje ať vám uděluje pokoj vždycky a ve všem" (2 Th 3,16).

Je mi velkým potěšením setkat se s Vaší Blažeností v tomto primaciálním stolci řecké pravoslavné církve. Srdečně zdravím členy Posvátného synodu a celou hierarchii. Zdravím klérus, klášterní společenství a laické věřící v celé této vznešené zemi. Pokoj vám všem!

2. V první řadě vám chci vyjádřit lásku a pozdrav římské církve. Spolu sdílíme apoštolskou víru v Ježíše Krista jako Pána a Spasitele, máme společné apoštolské dědictví a svátostné pouto křtu a proto jsme všichni členy Boží rodiny, povolané sloužit Pánu a hlásat jeho evangelium světu. Druhý vatikánský koncil vyzval katolíky, aby členy ostantních církví považovali za „bratry a sestry v Pánu“ (Unitatis Redintegratio , 3) a toto nadpřirozené pouto bratrství mezi římskou a řeckou církví je silné a nepomíjející.

Jistě, jsme obtíženi minulými a současnými spory a trvajícím neporozuměním. Ale v duchu vzájemné lásky to vše může a musí být překonáno, protože právě to od nás Pán vyžaduje. Je jasné, že je zapotřebí osvobozujícího procesu očištění paměti Za události minulé i přítomné, při nichž synové a dcery katolické církve zhřešili skutkem nebo opomenutím proti pravoslavným bratřím a sestrám, kéž Pán dá své odpuštění, o něž prosíme.

Některé vzpomínky jsou zvlášť bolestné a některé události daleké minulosti způsobily v myslích a srdcích lidí zranění, která přetrvala dodnes. Mám na mysli hrůzné vyplenění císařského města Konstantinopole, které bylo tak dlouhou baštou křesťanství na Východě. Je tragedií, že útočníci, kteří se vydali zjednat bezpečný průchod křesťanům do Svaté Země se obrátil proti bratřím ve víře. Skutečnost, že to byli latinští křesťané plní katolíky hlubokým zármutkem. Jak bychom mohli přehlédnout mysterium iniquitatis působící v lidském srdci? Soud přísluší pouze Bohu, a proto svěřujeme těžké břímě minulosti jeho nekonečnému milosrdenství a snažně jej prosíme, aby uzdravil zranění, která stále působí strázně duchu řeckého lidu. Musíme na tomto uzdravení pracovat společně, pokud má nově se tvořící Evropa pravdivá vůči své identitě, již nelze oddělit od křesťanského humanismu sdíleného Východem i Západem.

3. Chci při Vaši Blaženost při tomto setkání rovněž ujistit, že římská církev pohlíží s pravým obdivem na řeckou pravoslavnou církev pro způsob, jakým uchovala své dědictví víry a křesťanského života. Jméno Řecka zní vždy tam, kde se hlásá evangelium. Jména jeho měst jsou známa křesťanům po celém světě ze čtení Skutků apoštolů a Listů sv. Pavla. Od apoštolských dob až po dnešek je řecká pravoslavná církev bohatým pramenem, z něhož i západní církev čerpala pro svou liturgii, spiritualitu i právní vědu (srov. Unitatis Redintegratio , 14). Dědictvím celé církve jsou Otcové, privilegovaní vykladači apoštolské tradice a koncily, jejich učení je závazným prvkem křesťanské víry. Universální církev nikdy nemůže zapomenout na to, co jí dalo řecké křesťanství, ani přestat vzdávat díky za trvalý vliv řecké tradice.

Druhý vatikánský koncil zdůraznil katolíkům, že pravoslaví miluje liturgii, skrze niž věřící „dosahují společenství s Nejsvětější Trojicí, neboť dostali účast na božské přirozenosti“ ( Unitatis Redintegratio , 15). Staletým slavením liturgie líbící se Bohu, kázáním evangelia i temných a těžkých dobách, předkládáním spolehlivé didaskalia inspirované Písmem a velkou Tradicí církve zrodila řecká pravoslavná církev velký zástup světců, kteří se přimlouvají za celý lid Boží před Trůnem Milosti. Ve světcích vidíme ekumenismus svatosti, který nás, s Boží pomocí, přivede do plného společenství, které není ani pohlcením, ani spojením, ale setkáním v pravdě a lásce (srov. Slavorum Apostoli , 27).

4. Nakonec chci, Vaše Blaženosti, vyjádřit naději, že můžeme společně kráčet po cestách Království Božího. V roce 1965 ekumenický patriarcha Athenagoras a papež Pavel VI. vzájemně sňali a zrušili z paměti a života církve rozsudky exkomunikace mezi Římem a Konstantinopolí. Toto gesto tu stojí jako pobídka pro nás pracovat ještě usilovněji a jednotě, která je vůlí Kristovou. Rozdělení mezi křesťany je hříchem před Bohem a pohoršeném před světem. Je překážkou šíření evangelia, protože snižuje věrohodnost našeho hlásání. Katolická církev je přesvědčena, že musí dělat vše co je v jejich silách, aby „připravila cestu Pánu“ a „vyrovnala mu stezky“; a chápe, že se tak musí konat společně s dalšími křesťany—v bratrském dialogu, spolupráci a modlitbě. Jestliže některé minulé modely obnovení jednoty již neodpovídají impulsům k jednotě, které v poslední době Duch svatý probudil v křesťanech po celém světě, musíme být všichni otevření a pozorní k tomu, co Duch nyní praví církvím (srov. Zj 2,11).

V této velikonoční době se moje myšlenky obrací k setkání na cestě do Eamus. Aniž by to dva učedníci věděli, šli spolu se Vzkříšeným Pánem, který se stal jejich učitelem a vykládal jim Písma „od Mojžíše a všech proroků“ ( Lk 24,27). Oni ale jeho učení zprvu nechápali. Až když jim byly otevřeny oči a oni ho poznali, pak porozuměli. Potom uznali moc jeho slov a říkali mezi sebou „Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?“ (Lk 24,32). Cesta a úkol smíření a plného společenství znamená, že i my musíme hledat v Písmu „aby sám Bůh nás vyučil“ (srov. 1 Thes 4,9).

Vaše Blaženosti, s vírou v Ježíše Krista „prvorozeného z mrtvých“ ( Kol 1,18) a v duchu bratrské lásky a živoucí naděje vás chci ujistit, že katolická církev je nezvratně oddána cestě k jednotě se všemi církevemi. Jen skrze tuto cestu bude jeden Lid Boží zářit do světa jako znamení a nástroj důvěrné jednoty s Bohem a jednoty celého lidského rodu. (srov. Lumen Gentium , 1).

Přeložil Martin Moštěk