Vaše Blaženosti, patriarcho Ignatie,
Vaše Svatosti, patriarcho Zakko,
Ctihodní biskupové a představitelé církví
A náboženských společností v Sýrii,

1. „Když tam přišel a spatřil, co se z milosti Boží děje, [Barnabáš] měl radost a povzbuzoval všechny, aby ve svém rozhodnutí setrvali a zůstali Pánu věrni“ (Sk 11, 23-4) Taková byla Apoštolova radost a úžas v Antiochii, kam ho vyslala jerusalémská církev. Dnes sdílím jeho radost a pronáším vlastní povzbuzení. Cesta do Sýrie mě vede zpět k úsvitu křesťanství, do časů apoštolů a prvních křesťanských obcí. Završuje moji pouť po biblických zemích, kterou jsem započal v roce 2000. Dává mi rovněž radostnou příležitost setkat se s vámi v Sýrii a opětovat vám návštěvu, kterou jste vykonali u římské církve a jejího biskupa.

V této katedrále Zesnutí Panny Marie vítám především patriarchu Ignaita IV Házima.Vaše Blaženosti, děkuji vám z celého srdce za vaše bratrské uvítání při této bohoslužbě slova, kterou budeme s radostí společně slavit.Všem je znám zájem a aktivní angažmá Vaší Blaženosti ve věci křesťanské jednoty. Hluboce to oceňuji a děkuji za to Bohu. Svolávám, milovaný bratře, Boží požehnání na vaši službu a na církev, jíž jste pastýřem.

2. Založena na základech položených apoštoly Petrem a Pavlem rozkvetla syrská církev velmi brzy mimořádnými květy křesťanského života. Z dobrého důvodu uznal nicejský konicl primát Antiochie nad dalšími metropolitními církvemi v oblasti. Když myslíme zvláště na Ignáce z Antiochie, Jana Damašského a Šimona Stylitu nemůžeme současně nevzpomenout mnoha dalších vyznavačů a mučedníků tohoto regionu,kteří počátky církve ozdobili svou věrností Boží milosti, až do prolití krve! Kolik mnichů a jeptišek se uchýlilo do samoty, zaplnilo syrské hory a pouště poustevnami a kláštery, aby zde žili životem modlitby a oběti chválíce Boha, a tímto způsobem mohli, řečeno slovy Theodora z Edessy, „dosáhnout stavu blaženosti“ (Rozprava o rozjímání). Kolik bylo syrských theologů, kteří pomáhali založit theologické školy v Antiochii a Edesse! Kolik misionářů vyšlo ze Sýrie na Východ a vydali se s velkým misijním hnutím do Mesopotamie a dále do indické Karely. Což není západní církev tolik zavázána za mnoho pastýřů syrského původu, kteří v ní konali biskupskou službu, včetně služby biskupa římského? Nechť je Bůh chválen za svědectví a vliv starobylého antiošského patriarchátu!

Bohužel, jednota se slovutným patriarchátem antiošským byla během staletí ztracena a my musíme doufat, že různé dnes existující patriarcháty znovu najdou cestu, která povede k plnému společenství.

3. Mezi řeckým pravoslavným a řeckým katolickým patriarchátem již proces hledání dobrých ekumenických vztahů začala a já za to z celého srdce děkuji Bohu. K tomuto procesu vybízí touha křesťanského lidu, dialog mezi theology a bratrská spolupráce mezi biskupy a pastýři obou patriarchátů.

Naléhavě vybízím všechny zúčastněné, aby jednotu hledali s odvahou a opatrností, s respektem, ale bez zmatků, aby z posvátné liturgie čerpali svátostnou sílu a theologické podněty, které jsou pro pokračování procesu nezbytné. Toto usilování o jednotu mezi antiošskými patriarcháty řecko-pravoslavným a řecko-katolickým je zřetelně součástí širšího procesu obnovování jednoty katolické církve a pravoslavných církví. Proto znovu potvrzuji svou touhu, aby Smíšená komise pro theologický dialog mezi Katolickou církví a Pravoslavnými církvemi mohla brzy pokračovat ve své práci tím nejvhodnějším způsobem. Čím více se tento dialog dotýká ústředních otázek, tím bude náročnější. To není žádný důvod k překvapení a ještě méně je to omluva pro letargii. Kdo nás může zastavit ve skládání naší naděje v Ducha Božího, který nepřestává rozněcovat svatost mezi učedníky Kristovy Církve? Chci se vší upřímností poděkovat patriarchovi Igantiu IV. za jeho positivní a účinné přispění, jež antiošský patriarchát a jeho představitelé trvale poskytují tomuto procesu theologického dialogu. Stejně jsem vděčný patriarchovi Řehoři III. a jeho předchůdci Maximosovi V. za jejich stále přispívání k atmosféře bratrství a porozumění, které je tolik třeba k dobrému rozvinutí dialogu.

4. V témž duchu vděčnosti a naděje chci zmínit prohlubující se bratrské vztahy mezi syrským pravoslavným patriarchátem a syrským katolickým patriarchátem. Zdravím zvláště patriarchu Zekka, v němž Katolická církev vždy našla věrného stoupence křesťanské jednoty, již od druhého vatikánského koncilu, jehož se účastnil jako pozorovatel. Vaše Svatosti, od roku 1984 a vaší návštěvy v Římě jsme k naší radosti učinili na cestě k jednotě skutečný pokrok, když jsme společně vyznali Ježíše Krista jako našeho Pána, pravého Boha a pravého člověka. Při stejné příležitosti jsme potvrdli plán pastorační spolupráce, zvláště v oblasti svátostného života v případech, kdy věřící nemají přístup ke knězi své vlastní církve. Se syro-malankarskou církví v Indii, která též hledí k vaší autoritě má katolická církev stejně dobré vztahy. Prosím Pána, aby brzy přišel den, kdy konečně pominou poslední překážky k plnému společenství mezi Katolickou církví a Syrsko-pravoslavnou církví.

5. Během času a zejména na počátku dvacátého stoleté byly arménské, chaldejské a asyrské obce donuceny opustit své vlasti a přišly do křesťanských částí Damašku, Aleppa, Homsu a dalších míst v oblasti. V Sýrii našli útočiště, místo bezpečí a pokoje. Vzdávám díky Pánu Bohu za pohostinnost, kterou při mnoha příležitostech poskytl syrský lid křesťanům z oblastí trpících pronásledováním. Překračujíc všechna církevní rozdělení stala se tato pohostinnost zárukou dobrých ekumenických vztahů. V osobách pronásledovaných bratří byl rozeznán a uvítán Kristus Velkého Pátku.

Od té doby, z přesvědčení a nutnosti, se syrští křesťané naučili umění sdílení pohostinnosti a přátelství. Ekumenické kontakty na úrovni rodin, dětí, mladých lidí a společenských vůdců jsou příslibem budoucnosti evangelizace této země. Bude na vás, biskupech a pastýřích, abyste tento šťastný proces dobrých vztahů a komunikace doprovázeli s moudrostí a odvahou. Spolupráce všech křesťanů ať na úrovni společenského a kulturního života, v podoře míru či ve výchově a vzdělávání mládeže, je zřejmým ukazatelem míry společenství, jež mezi nimi již existuje. (srov. Ut Unum Sint, 75).

Skrze apoštolskou posloupnost pojí naše církve, které se, s láskou, nazývají sesterskými církvemi (srov. Unitatis Redintegratio, 14), úzké pouto kněžství a eucharistie. „Po staletí jsme žili tento život sesterských církví a spolu se scházeli na ekumenických koncilech, které střežily poklad víry proti všemu porušení. A nyní po dlouhé době rozdělení a vzájemného neporozumění nás Pán uschopňuje znovu se objevovat jako sesterské církve, navzdory překážkám, které mezi námi dříve vyvstaly. Snažíme-li se dnes na prahu třetího tisíciletí znovu obnovit plné společenství musíme pracovat na dovršení této skutečnosti a k této skutečnosti se musíme vztahovat “ (Ut Unum Sint, 57).

6. Právě před několika týdny jsme mohli s velkou radostí slavit Velikonoce v týž den. Tato šťastná shoda okolností v roce 2001 byla pro mne naléhavou výzvou Prozřetelnosti, adresovanou všem církvím a náboženským společnostem, aby se vrátili bez otálení ke společnému slavení Velikonoční slavnosti, Slavnosti všech slavností, ústředního tajemství naší víry. Náš lid pravdivě zdůrazňuje, že slavení Velikonoc již nadále nemá být důvodem rozdělení. Od druhého vatikánského koncilu se katolická církev stavěla příznivě ke všem snahám o znovuobnovení společného slavení Velikonoční Slavnosti. Přesto se tento proces ukázal jako náročnější, než se zdálo. Je možná nezbytné zabývat se přechodnými nebo postupnými fázemi, aby se srdce a mysli připravily na realizaci shody přijatelné pro všechny křesťany Východu a Západu? Je na patriarších a biskupech Blízkého Východu, aby se společně ujali této odpovědnosti s ohledem na své obce v různých zemích oblasti. Z Blízkého Východu se může zrodit a vyjít nová energie a inspirace v této otázce.

7. Za několik týdnů budeme společně slavit slavnost Letnic. Modleme se k Duchu svatému, aby „ v Kristových učednících vzbudil touhu a úsilí, aby se pokojně, způsobem stanoveným od Krista, sjednotili v jednom stádu pod jedním pastýřem.“ (Lumen Gentium , 15). Vzývejme Ducha, aby nám dal růst ve svatosti, protože není trvalé jednoty, není-li založena na pokoře, obrácení a odpuštění, a tedy na oběti.

Když o Letnicích sestoupil na Apoštoly Duch svatý, byla Panna Maria v jejich středu. Kéž nám její příklad a její ochrana pomůže spolu naslouchat co i dnes praví Duch církvím a přivítat jeho slova s důvěrou a radostí!

Přeložil Martin Moštěk