Emancipuje se kdekdo. Učitelé, kadeřnice, věřící, děti, zahrádkáři,… Nejčastěji se ovšem o emancipaci mluví v souvislosti se vztahem mezi mužem a ženou.

Panuje obecné přesvědčení, že současná doba zaujímá v tomto směru velmi zdravé a pokrokové názory. Avšak: je to pravda? V euroamerické civilizaci je emancipace žen a jejich zrovnoprávnění vůči mužům samozřejmostí. To pochopitelně není špatné. Naopak. Otázkou však zůstává, co si pod pojmy "zrovnoprávnění“ a „emancipace“ vlastně představujeme.

Ilustrační foto: žena objímající muže
Foto: Corbis

Podle mého názoru jde minimálně o to, aby žena nebyla ponižována, aby měla před zákonem (i jinak) stejná práva a z toho plynoucí povinnosti jako muž. Aby žena nebyla chápána jako člověk druhé kategorie.

Skutečnost je však jiná. Zrovnoprávnění se často chápe ve smyslu ztotožnění muže a ženy. Muž se stylizuje do role ženy a naopak. To završuje názor (a s ním spojený styl života), že roli muže i ženy zvládne zároveň jen jediný člověk.

Ale to je přece nesmysl. Už jako odrůstající dítě jsem si uvědomoval i jiný než jen biologický rozdíl mezi ženou a mužem. Oba mají různé dispozice, které se vzájemně doplňují.

Člověk, jemuž intelektuální schopnosti nedovolují úspěšně vystudovat vysokou školu, nemůže na téže škole například učit. Neznamená to, že zedník je méně než vysokoškolský docent. Každý z nich plnohodnotně prožívá svůj život v prostředí, které je mu vlastní, a ke kterému je disponován.

Rozdíl mezi rolí muže a rolí ženy má pak mnohem zásadnější význam. Člověk se rodí s určitou barvou pleti, s určitým pohlavím, se zděděnými náchylnostmi. Je v něm zakódován budoucí vzhled. Nic z toho nepodléhá jeho svobodné volbě. Nelze, než to přijmout. Pokud zdravý muž či žena touží po životě v roli opačného pohlaví, nejde o zrovnoprávnění či emancipaci, ale o nevyrovnanost. (Pochopte, ani v nejmenším tím nenarážím na věc homo- či transsexuality. To je úplně jiné téma. Mimochodem: podle mého názoru by zasluhovalo větší publicitu – avšak spíše než bulvárního typu tu, která dokáže skutečně podnítit k hledání cesty.)

Příkladem zdravého a krásného vztahu mezi ženou a mužem nám mohou paradoxně být naši vzdálení předci.

Apoštol Pavel tvrdí v dopisu křesťanům v Korintu, že žena vychází z muže. Tato formulace vyznívá pro ženu dost ponižujícím způsobem – jakoby žena byla méně než muž, protože je z něho. Myšlení tehdejšího helénského světa však byl jiné než dnes. Lidé toto sousloví chápali tak, že žena vychází z muže, třeba jako řeka vychází z pramene. Lze snad říci: Pramen je více než řeka? Nebo naopak? Vůbec ne! Řeka i pramen se vzájemně potřebují, nemohou být bez sebe, tvoří jeden celek.

Věta „žena vychází z muže“ má svůj původ ve zprávě o stvoření, jak ji popisuje bible hned v  prvních kapitolách. Podle ní Bůh z žebra Adama učinil Evu. V původním originálním textu najdete místo českého překladu „učinil (utvořil)“ hebrejské sloveso, které se na jiných místech bible používá pro stavbu chrámu, respektive svatostánku. Dá se tedy říci: Bůh z žebra Adama vystavěl Evu jako chrám. A to už zní úplně jinak, nemyslíte?

Podle křesťanského učení se navíc ten směr vycházení relativizuje v Ježíši Kristu. Žena-Eva vyšla z muže-Adama. Boží syn-muž Ježíš Nazaretský vyšel z ženy-Marie.

Kvalitní vztahy, rodina, důstojnost ženy, důstojnost muže – důstojnost člověka. To všechno jsou hodnoty, které v naší současné společnosti značně trpí a více než prioritou se stávají zátěží. Jsou to však zároveň hodnoty jedině schopné naplnit naše tužby, stát se stavebními kameny lidského štěstí. Hodnoty křesťanské, ze kterých naše civilizace vychází – možná víc, než jsme ochotni si připustit.