Znovu vzdávám srdečné díky presidentu Helénské republiky panu Kostasu Stephanopoulosovi, že mě pozval k návštěvě Řecka. Děkuji presidentu Syrské arabské republiky panu Basharu Al-Assadovi a presidentu Republiky Malty panu Guidu De Marcovi, kteří mě tak mile přijali v Damašku a v La Valettě.
Všude jsem chtěl dosvědčovat pravoslavným církvím lásku a úctu Katolické církve, s touhou, aby vzpomínka na minulé viny proti společenství byla plně očištěna a dala místo smíření a bratrství. Kromě toho jsem mohl potvrdit upřímnou otevřenost s jakou se církev obrací k věřícim Islamu, s nimiž nás spojuje adorace jediného Boha.
Jako zvláštní milost pociťuji to, že jsem se mohl setkat, s katolickými biskupy Řecka, Syrie a Malty, předvším na poli jejich misie, a spolu s nimi s kněžími, řeholníky a řeholnicemui i s četnými věřícími laiky. Petrův nástupce mohl po stopách svatého Pavla utvrzovat a povzbuzovat ony komunity, a vyzývat je k věrnosti a zároveň k otevřenosti a bratrské lásce.
2. Na Athénském Areopagu zazněla slova proslulého Pavlova kázání, jež přináší kniha Skutků apoštolů. Byla čtena řecky a anglicky a to bylo samo o sobě podmanivé: řecký jazyk totiž byl na počátku prvního tisíciletí nejrozšířenější řečí ve středomořské oblasti, jako dnes byl mohla být považována angličtina na globální úrovni. "Radostná zvěst" Krista, Zjevitele Boha a Spasitele světa včera, dnes a vždycky, je určena všem mužům a ženám země, podle výslovného příkazu.
Na tomto počátku třetího tisíciletí se Athénský areopág stal v jistém smyslu "areopágem světa", z něhož je znovu předkládáno křesťanské poselství spásy všem, kdo hledají Boha a jsou "bohabojní" při přijímání jeho nevyčerpatelného tajemství pravdy a lásky. Četbou "společné deklarace", kterou jsem na konci bratrského setkání podepsal spolu s Jeho Blažeností Christodoulosem, arcibiskupem Athén a celého Řecka, jsme se obrátili k národům evrospkého světadílu, aby nezapomněly na křesťanské kořeny.
Pavlova řeč na Areopagu je vzorem inkulturace (zakořenění do kultury) a jako taková uchovává svou aktuálnost nedotčenou. Proto jsem ji znovu předložil při eucharistické oběti s celou katolickou komunitou v Řecku a připomněl jsem obdivuhodný příklad svatých bratří Cyrila a Metoděje, pocházejících ze Soluně. Ti se věrně a tvořivě inspirovali tímto vzorem a neváhali šiřit evangelium mezi slovanskými národy.
3. Z Řecka jsem se odebral do Syrie, tam, kde se na cestě do Damašku zjevil vzkříšený Kristus Saulovi z Tarsu a přeměnil ho ze zuřivého pronásledovatele na neúnavného apoštola evangelia. Byla to cesta k počátkům – jak u Abraháma – vystoupit znovu k volání. Na toto jsem myslel, když jsem navštívil Památník sv. Pavla. Boží dějiny s lidmi začínají vždy nějakým povoláním, které vybízí opustit sebe a své jistoty, a vydat se do nové země, s důvěrou v Toho, který volá. Tak tomu bylo u Abraháma, Mojžíše, Marie, Petra i u ostatních apoštolů. Tak tomu bylo také u Pavla.
Syrie je dnes země, kde převážen žijí muslimové, kteří věří v jediného Boha a snaží se mu podřizovat podle Abrahámova příkladu, na něhož se rádi odvolávají (sr. Nostra aetate, 3). Mezináboženský dialog s islámem se stává na počátku třetího tisíciletí stále důležitější a nutnější. V tom smyslu bylo opravdu povzbudivé vřelé přijetí, které mi věnovaly občanští představitelé i Velký Mufti, jenž mě doprovázel při historické návštěvě ve Velké Mešitě Omayyadů, kde stojí také Památník sv. Jana Křtitele, hodně uctívaného i muslimy.
V Damašku nabyla má pouť především silný ekumenický ráz, díky návštěvám v respektivních katedrálách Jeho Blaženosti Ignáce IV. řecko-pravoslavného patriarchy a Jeho Svatosti Mor Ignáce Zakka I. syrsko-pravoslavného patriarchy. V historické katedrále "Dormitionis B.M.V." (Usnutí Panny Marie), jsme pak slavili slavné setkání v modlitbě.
S hlubokým pohnutím jsem tak viděl, jak se uskutečňuje jeden z hlavních cílů jubilejního putování, totiž "shromáždoit se na místech našeho společného původu, abychom vydali svědectví Kristu o naší jednotě (sr. Ut unum sint, 23) a potvrdit vzájemné úsilí o obnovení plného společenství (List o pouti na místa spojená s dějinami spásy, 11).
4. V Syrii jsem nemohl neobrátit se k Bohu se zvláštní naléhavou prosbou o mír na Středním východě, pobádán také, bohužel, současnou dramatickou situací, která se stává stále více znepokojivá. Odebral jsem se na Golanské výšiny a ve válkou pobořeném chrámu v Quneitra jsem pronesl svou naléhavou prosbu. V jistém smyslu můj duch zůstal tam a má modltiba pokračuje a nepřestane dokud pomsta neustoupí smíření a vzájemnému uznání práv.
Tato naděje má základ ve víře. Je to naděje, kteou jsem svěřil mladým v Sýrii, s nimiž jsem se mohl setkat právě večer před svým odletem z Damašku. Mám v srdci vřelost jejich pozdravů a prosím Boha pokoje, aby mladí křesťané, muslimové a židé mohli společně vyrůstat jako synové jediného Boha.
5. Poslední etapopu mého putování po stopách Pavla byl ostrov Malta, kde apoštol strávil tři měsíce po ztroskotání lodi, na níž byl převážen jako vězeň do Říma (sr Sk 27,39; 28,10). Po druhé jsem zakusil vřelé přijetí Malťanů a bylo mi dopřáno prohlásit za blahoslavené dva syny jejich národa – Don Giorgio Precu, zakladatele Společnosti křesťanského učení, a Ignáce Falzona, laika, katechetu – spolu se sestrou Marií Adeodatou Pisani, benediktýnkou.
Ještě jednou jsme mohl poukázat na cestu svatosti jako mistrovksou cestu pro věřící třetího tisíciletí. Na šírém oceánu dějin se církev neobává výzev a nástrah, s nimiž se setkává na své plavbě, jestliže drží pevně kormidlo směrem ke svatosti, k níž ji zaměřilo Velké jubileum roku 2.000 (sr. Novo millenio ineunte, 30) . Kéž je tomu tak pro všechny, také díky přímluvě Panny Marie, ke které se stále utíkáme během tohoto měsíce máje, jenž je jí zasvěcen. Kéž Panna pomáhá každému křesťanu, každé rodině a každému společenství, aby pokračovala s novým nadšením ve svém úsilí o každodenní věrnost evangeliu.
Přeložil P. Josef Koláček z Vatikánského rozhlasu. Vatikánkému rozhlasu děkujeme za laskavou spolupráci.