|
Foto: Corbis |
Klidnou lehce předpůlnoční atmosféru pozdně jarní noci dotvářela láhev výborného vína a příjemně plný váček kvalitního holandského tabáku. Opírajíce se o kameny nesoucí stopy pět set let mrtvého neznámého umělce jsme myslím oba prožívali úžasně zvláštní souvislost mezi tím, co bylo, co je… co bude. Kontinuitu bytí.
Občas se v prázdném domě ozval podivný zvuk, občas proletěl netopýr… Jednou se samy otevřely dveře. Možná vítr. Možná…(!?) Po delším mlčení mezi nás skočil temně černý kocour s podmanivě smaragdovýma očima. Jmenuje se Bubík a patří sousedům.
Na vzdáleném skalním ostrohu se ztemnělý magický srpek měsíce právě schovával za kopuli kostela svatého Hippolita. V místě, kde souvislé lidské osídlení trvá už od doby předvelkomoravské.
A tak jsem protrhl to příjemně mrazivé mlčení: „A co když nastane nov, měsíc zmizí a už se nikdy neobjeví?“ Upili jsme opět hlt vína, pováleli po jazyku a mlčeli dál.
Jednou to tady všechno skončí. Nevím kdy. Třeba hned, zítra, nebo za tisíc let. Ale není to důležité. Musím žít… chci žít teď, nacházet krásu v přítomném okamžiku. S vědomím síly minulosti v zádech a s otevřenou budoucností, o které moc nevím, ale těším se na ni.
