O lišcě a čbánu – tak zní název jedné staročeské bajky, skladbou připomínající nepřekonatelného Ezopa. Když jsem ji četl poprvé, měl jsem pocit, jako bych ji někde v dávné hluboké paměti měl. Jakoby byla součástí onoho pokladu Moudrosti, který v člověku tak nějak je, který se dědí jinak než učením.

Ilustrační foto: Červená liška
Foto: Corbis

Který, i když ho čtu poprvé, vlastně znám, protože mi tak nějak mluví z duše. Bajku o „lišcě a čbánu“ dnes už skoro nikdo svým dětem neříká. Naši předkové v době, kdy této zemi vládl Václav IV., ji však vyprávěli velmi rádi a velmi často. Mluvilo se o ní na tržištích, v hospodách i z kazatelen.

Jakási liška potulujíc se po kraji narazila na opuštěný dům a v něm stejně opuštěný džbán. Zalíbil se jí a tak si ho vzala. Ovšem, co s prázdným džbánem? Když míjela studnu, napadlo ji, že by ho mohla naplnit chladivou vodu. Při pohledu na zrcadlící se hladinu ji totiž napadlo, že má vlastně žízeň.

A tak si přivázala džbán na krk a spustila se do studny. Nabrala trochu vody, na uhašení žízně by to stačilo, ale když ten džbán byl tak velký… proč té vody nevzít víc. I nabrala víc. Ale stále byl poloprázdný. Koneckonců, proč ho nenaplnit celý. A tak liška nabírala a nabírala a džbán stále těžknul, až byl plný. V tom okamžiku, se slovy „dosti té hry“, džbán stáhnul lišku do studny a utopil ji.

Člověk všechno může, ale ne všechno mu prospívá – to je stará pravda. Moudrá bajka o „lišcě a džbánu“ nese své poselství: toužíme po dobru, ale občas děláme zlo. Zlem z největších je touha po dobru jenom pro sebe. Určitou dobu je možné si s tímto zlem zahrávat. Ale pak naprosto jistě, nenápadně přijde okamžik, kdy člověk ztratí vládu nad svým konáním a ono ho stáhne do hlubin.