"Požehnán jsi, Hospodine, Bože Izraele, našeho otce " (1 Kron 29,10). Tento mohutný chvalozpěv, který klade první kniha Kronik na rty Davida, nám dává znovu prožívat výbuch radosti, jímž společenství starobylé smlouvy uvítalo přípravy na vystavění chrámu, plod společného úsilí krále a tolika lidí, kteří se s ním pustili do práce. Téměř závodili ve velkomyslnosti, protože to vyžadoval příbytek, který nebyl "určen pro člověka, nýbrž pro Pána Boha" (1 Kron 29, 1).

Když po staletích kronikář znovu pročítá vyprávění o té události, tuší Davidovy city a co pociťoval všechen lid, jejich radost a jejich obdiv k těm, kteří dali svůj příspěvek: "Lid se radoval z toho, co bylo dobrovolně darováno, že z celého srdce se odevzdávaly dobrovolné dary Hospodinu. Také král David se převelice radoval" ( 1 Kor 29, 9).

2. V takovém kontextu vzniká tento chvalozpěv. Jen krátce zmíní lidské uspokojení a hned soustředí svou pozornost na Boží slávu: "Hospodine, tvá je velikost… tvé je království…" Kdykoliv se uskutečňují díla pro Pána, vždy číhá nebezpečí, že postavíme do středu sebe, jako by nám Bůh něco dlužil. David naopak vše přikládá Pánu. Člověk s veškerou svojí inteligencí a svou sílou není prvním tvůrcem toho, co se vykonalo, nýbrž sám Bůh.

David tak vyjadřuje hlubokou pravdu, že všechno je milost. V jistém smyslu všechno, co bylo dáno k dispozici pro stavbu chrámu, je jenom restituce (navrácení) a to ještě velmi nepatrné navrácení toho, co dostal Izrael v nesmírně cenném daru smlouvy, kterou uzavřel Hospodin s otci. V téže linii přikládá David zásluhu Hospodinu za všechno, co vytvořilo jeho štěstí, jak ve vojenské oblasti tak politické a hospodářské. Všechno pochází od Něho!

3. Odtud vyvěrá onen kontemplativní vzlet těchto veršů. Zdá se, že autoru zpěvu nestačí slova, aby vyjádřil velikost a moc Boha. Vidí ho především ve zvláštním otcovství, jaké projevil k Izraeli, "našemu otci". A toto je první titul, jaký vyžaduje chvála " od věků až na věky".

Když se my, křesťané, modlíme tato slova, nemůžeme nevzpomenout, že toto otcovství se plně zjevilo vtělením Božího Syna. On, a jedině On může mluvit k Bohu a nazývat ho ve vlastním, a důvěrném slova smyslu "Abbá" (Mk 14,36). Zároveň skrze dar Ducha svatého máme podíl na jeho synovství, které nás činí "syny v Synu". Požehnání dávného Izraele skrze Boha Otce, nabývá pro nás intenzitu, kterou nám Ježíš zjevil, když nás učil nazývat Boha "Otče náš".

4. Pohled biblického autora se pak rozšiřuje od dějiny spásy na celý vesmír, aby kontemploval velikost Boha Stvořitele: "Všechno, co je na nebi a na zemi, je tvé". Jako v 8. žalmu, modlící se v našem chvalozpěvu zvedá hlavu k nekonečnému prostoru oblohy, rozšíří pak svůj užaslý pohled na nedozírnost země a vidí, že je všechno podřízeno Stvořiteli. Jak vyjádřit Boží slávu? Slova se kupí v jakémsi mystickém příboji: velikost, bohatýrská síla, skvělost, stálost, velebnost; a pak ještě síla a moc. Všechno, co člověk zakouší jako krásné a velké, musí být připisováno Tomu, který je původcem všech věcí a všemu vládne. Člověk ví, že je Božím darem to, co vlastní, jak zdůrazňuje David v další části zpěvu: "Vždyť, co jsem já a co je můj lid, že máme možnost přinášet dobrovolné dary? Od tebe pochází všechno. Dáváme ti, co jsme přijali z tvých rukou" (1 Kor 29, 14).

5. Toto pozadí skutečnosti jako Božího daru nám pomáhá vyjadřovat city chvály a vděčnosti chvalozpěvu s autentickou "obětní" spiritualitou, kterou nám křesťanská liturgie dává prožívat především v eucharistické oběti. To se vynořuje z dvojí modlitby, kterou kněz obětuje chléb a víno, určené k tomu, aby se staly Tělem a Krví Krista: " Z tvé štědrosti jsme přijali chléb, který ti přinášíme. Je to plod země a plod lidské práce, a stane se nám chlebem věčného života". Modlitba se opakuje i nad vínem. Podobné city předkládá jak byzantská božská liturgie , tak starobylý římský kánon, když v eucharistické anamnesi vyjadřují vědomí, že obětují Bohu jak dar věci, které od Něho dostaly.

6. Poslední uplatnění tohoto pohledu na Boha je vyjádřeno ve chvalozpěvu, když se zahledí na lidské bohatství a moc. Obě tyto dimenze se vynořily, zatímco David připravovala nezbytné na stavbu chrámu. Mohlo to být pro něho samého pokušením, co je všeobecným pokušením: totiž jednat tak, jakoby člověk byl absoltuním pánem nad tím, co vlastní, být na to hrdý a kvůli tomu pohrdat druhými. Modlitba skandovaná v tomto chvalozpěvu vrací člověka do jeho rozměru "chudého", který dostává všechno.

Králové této země jsou jen obrazy božského kralování: "Hospodine, tvé je království." Bohatí nesmí zapomínat, odkud pochází jejich majetek: "Bohatství a sláva pocházejí od tebe". Mocní musí umět uznat Boha, pramen " moci a bohatýrské síly" . Křesťan je vyzýván, aby četl tyto výrazy, tímže s jásotem kontempluje vzkříšeného Krista, oslaveného Bohem "vysoko nad všechny vlády, mocnosti, síly i panstva" (Ef 1,21). Kristus je pravý Král vesmíru.