Ježíš tě miluje!

Foto: ChristianGraphics.com

Akci organizuje Křesťanské společenství Praha a JM, Viktory a Slovo života. Elektřinu pro ozvučení kapel a mikrofonů dodává katolický kostel sv. Ludmily, který sice není spolupořadatelem, ale určitě sympatizantem (pan farář na otázku kolik bude elektřina stát, odpověděl: "Nic. Vždyť je to pro Pána.").

Od 14.00 do 18.00 hodin probíhá na náměstí tzv. Festival radosti (drama, pantomima, zábava pro děti, křesťanské kapely), od 18.00 hod pak začíná koncert a po něm již zmíněná evangelizace.

Eugenio Jimenes působí jako kazatel již neuvěřitelných 50 let. Cestuje po celém světě, spolu se svým přítelem a jmenovcem Carlosem Jimenesem. Mluví španělsky. Nepatří k žádné tradiční církvi, svůj život však věnuje službě Pánu a evangelizacím.

Je krásný podvečer, čtvrtek 7. 6. 2001. Vystupuji z tramvaje na Náměstí Míru a rozhlížím se. Tohle náměstí už zažilo tolik akcí. Vzpomínám si naposledy na protestní průvody anarchistů a levičáků z celého světa proti Mezinárodnímu měnovému fondu... Teď tady visí ten jednoduchý nápis JEŽÍŠ TĚ MILUJE a člověk, když se na něj dívá má smíšené pocity.

Už tolikrát to slyšel, někdy to projelo až do srdce a někdy to sklouzlo po povrchu jako mnohokrát opakovaná fráze. Před pódiem postávají lidé, vypadá to, že většinou křesťané. Hraje kapela Korouhev a opravdu jí to hraje. Příjemná, nevtíravá muzika, profesionální provedení, křesťanské texty. Ke konci vystoupení jako by hudba přecházela ve spontánní modlitbu a ztišení.

Na pódium se kolem 19.00 hodiny vyšvihne Eugenio Jimenes. Je v něm jižní krev. Jednoduchost a cit, temperament. Mluví hlavně o tom, že Ježíš může změnit naše srdce, že nám může dát znovu naději do rozbitých vztahů a zničeného života, že nám může dát znovu zdraví do nemocného těla.

Když se modlí za všechny, kdo jsou přítomni, když volá Ježíše a Ducha svatého na toto místo, aby se dotýkal lidských srdcí, aby uzdravoval, skoro pláče. Dívám se na lidi, co jdou kolem. Někdo se na chvíli zastaví, ale většinou jdou dál, hluší a slepí, nevnímají, nechce se jim, tak pevná je krusta, která jim nedovolí vyjít ze sebe.

Někteří kroutí hlavou, co je to za ukřičenýho Španěla, co tady dělá hluk. Jeden mladík je dokonce agresivní a vykřikuje na celé kolo: "Ježíš tě nenávidí!" Jiný šedovlasý stařík se psem zase pokřikuje na psa: "Koukej uvěřit v Ježíše, nebo ti nedám nažrat! Jestli se nebudeš modlit, tak ti uříznu hlavu!"

Většinou však tudy lidi jen jdou a zdá se, že se o Ježíše moc nezajímají. Jimenes mluví o sobě, o svém životě a o tom, jak v okamžiku, kdy chtěl skočit se střechy a skončit se životem, přimotala se mu pod nohy nějaká kočka a že on hodil nejdřív ji a pak chtěl za ní skočit.

Zaječela takovým způsobem, že mu došlo, jakou pitomost by málem udělal. Ale hlavně: když sešel dolů se střechy toho domu, byl proměněn. Bůh v něm něco změnil. Byl schopen milovat, byl schopen žít dál...

Sedím na lavičce a sleduji asi 30 lidí, kteří jdou na výzvu dopředu, lidí, kteří se rozhodli, že chtějí změnit svůj život, že chtějí začít žít s Ježíšem. S vírou, že jemu není lhostejné, jak žijeme, že mu na nás záleží. Že nám nebude šlapat na paty a hlídat nás a trestat nás, že kdysi, už tak strašně dávno, když visel na kříži o nás věděl.

Věděl, že se narodíme a budeme žít v téhle zemi a v tomhle století a že budeme potřebovat, aby právě za naše hříchy zemřel na kříži. Že bez něj to prostě nezvládneme.

Dívám se kolem sebe, na pána, který jde z práce domů a ani hlavu neotočí, na paní, co se zastavila a má slzy v očích, na dědu, který si nervózně mne ruce a radši odchází na tramvaj. A cítím v duši zvláštní pokoj. JEŽÍŠ NÁS MILUJE.