Seznamka
Je to velmi dobrá zpráva o tom, že křesťané (neboť ti mají zatím v porotě dominantní zastoupení, i když oficiálně se hovoří o představitelích monoteistických náboženství) účinně vstupují do oblasti, která je obecně považována za zcela sekularizovanou, zároveň se však nabízejí otázky po kritériích, jimiž se porotci při svém rozhodování řídí. A ta mohou být někdy mlhavá.
Z oficiální tiskové zprávy víme, že ekumenická porota oceňuje snímky, které „podporují humánní poselství, myšlenky tolerance, vzájemného pochopení… a nenásilnou formou diváky zaujmou a pobaví.“ Z tohoto výčtu si snadno uděláme dojem, že porota oceňuje snímky především neškodné, řekněme „morálně nezávadné“, nepohoršující, ale do posuzování kvality a hodnoty filmu jako uměleckého díla, artefaktu, se nepouští.
A v tom spatřuji kámen úrazu, zřejmou redukci kritického poměřování. Je jisté, že i kritérium „nezávadnosti“ má v dnešní době význam, možná více než kdy jindy, ale přece jen by mělo jít i o překonání vyšší laťky, o skutečné rozlišování původních hodnot vyvěrajících z jednoty, dobra, pravdy a krásy.
Jako příklad porotou oceněných a „všeobecně uznávaných“ děl uvedl tajemník poroty Milan Šimáček filmy Vladimíra Michálka Zapomenuté světlo a Je třeba zabít Sekala. O obou se dá říci, že jsou to filmy neškodné a navíc ještě líbivé, obohacené o populární herecké tváře, a rovněž tematicky méně konvenční než většina soudobé produkce.
Postava faráře, která se v českém filmu objeví bez pejorativního nebo výsměšného přídechu, se zdá být natolik ojedinělá, že je třeba ji neustále připomínat (také v kontrastní spojitosti s Bolkem Polívkou) a do pozadí odsunout jiný fakt, že dějová linie Zapomenutého světla je triviální a vzhledem k pravdivosti dramatických postav velmi plytká, takže o výrazném uměleckém zážitku těžko může být řeč.
Totéž platí o filmu Je třeba zabít Sekala, kde přibylo jak historických reminiscencí, tak i dramaticky prostoduchých a bezobsažných scén. Do role faráře je opět s cíleným kontrastním efektem obsazen Jiří Bartoška.
Zdá se, že podle tohoto klíče by bylo možné natočit celou řadu filmů s předem zajištěným uznáním ekumenické poroty, a přece by tyto filmy z hlediska duchovního poselství a autentických hodnot diváky příliš neobohatily.
„Nikdo se výrazně systematicky nevěnuje kritice filmové tvorby v křesťansky orientovaných médiích,“ zaznělo při setkání filmařů s ekumenickou porotou ve Zlíně, „o názoru církví na filmy se dovídáme, jen když se některým představitelům to či ono nelíbí.“ I to je příčina nedostatečné schopnosti rozlišovat hodnoty, bez níž se ve věku elektronických médií a nových audiovizuálních technologií těžko můžeme obejít.
Kněz ve filmu – obrovské téma nesmírné duchovní závažnosti stejně jako dramatické intenzity. Znalec a ctitel filmového umění nemusí naříkat, ale pustí si doma na videu dávno natočené skvosty jako Bressonův Deník venkovského faráře nebo Pialatův snímek Pod sluncem Satanovým, oba kongeniální přepisy Bernanosových románů. Druhý příklad potvrzuje, že i populární herec (G. Depardieu) může být v této roli využit nikoli prvoplánovým kontrastem.
Ovšem ani film Evalda Schorma podle Škvoreckého námětu Farářův konec z roku 1968 nebyl zdaleka dílem prostoduchým, ale velmi zajímavým hořkým podobenstvím.
Takové zvláštní symbolické putování krajinou, která se stává obrazem lidské duše, nabídl v sekci filmů zemí Visegrádu na zlínském festivalu maďarský film Severoseverní (režie Csaba Bollók). Stopy lidských postav ve sněhu se prolínají s otisky v srdcích, krajina se mění, zůstává cesta, směr, dívka na jízdním kole, touha po návratu a možnosti setkání, vůle uchovat zdroj energie k dětské radosti.
Příběh s nemnoha dialogy, ale vysokou obrazovou a významovou působivostí. V sále zlínského kina bylo jen velmi málo diváků a z členů ekumenické poroty jsem mezi nimi nikoho nezahlédl…
