Editace článku Kateřiny Tetivové o komplikacích náboženství mě přiměla napsat několik postřehů, které jsem získal mimo jiné i jako personální manažer a majitel poradenské agentury, která dělá i profesní výběr uchazečů.

Má první zkušenost s náboženstvím v práci pochází zhruba z roku 1994. Má mamka měla (a má) malou cestovní kancelář, kam jsem celkem často chodil, protože byla vedle domu, ve kterém jsme bydleli.

Jednoho dne jsem jemně a pokud možno neveřejně mamku v práci upozorňoval na problematiku postu (už si přesně nepamatuji, o co se jednalo). Mamka se ale obrátila na své dvě kolegyně a nahlas se jich zeptala na problematiku postu. Naprosto explicitně v té otázce byl katolicismus. Nevím, jak se cítily její podřízené, ale já se cítil dosti nepříjemně. Přišlo mi, že otázka náboženství je soukromou věcí, která by se do zaměstnání tahat neměla.

Jaké bylo ale mé překvapení, když jedna z dívek odpověděla, že se v katolickém náboženství nevyzná, protože je adventistka. Slečna tam přitom pracovala již půl roku. Dvě křesťanky (moje mamka a ona slečna) vedle sebe dokázaly půl roku sedět a přitom vůbec nevěděly, že jsou obě věřící!

O několik let později jsem se stal organizačním vedoucím HYPO Stavební spořitelny a působil jsem v okresech Cheb, Sokolov, Karlovy Vary a Chomutov. Do mé kompetence spadal i výběr spolupracovníků. Vypracoval jsem si ukázkový dotazník pro zájemce – možná až moc podrobný.

V dotazníku jsem měl i kolonku Nábožentví. Pokud si dobře pamatuji, nikdo na ni neodpověděl. Dotazník přitom vyplnilo asi dvacet lidí.

Pro informaci: v Plzeňské diecézi je asi 12 500 aktivních katolíků, takže se tam pomalu všichni známe.

Když jsem procházel americké učebnice personalistiky, narážel jsem také na návody, jak napsat životopis. V ukázkách často bylo např. „vedení chrámového sboru“, „učení v nedělní škole“ nebo „práce se skautským oddílem“. Pochybuji ovšem, že by někdo u nás do životopisu napsal „vedení schóly“ nebo „vedení křesťanského společenství mládeže“.

Přitom je to škoda. Američané hodnotí člověka podle jeho aktivit, jsou rádi, když dělá spousta věcí a když jen tak „nesedí na zadku“. Naopak u nás se mnohdy svými aktivitami nechlubíme. Možná proto, že se bojíme, že kdyby se zjistilo, jak jsem výkonní a schopní mimo zaměstnání, chtěla by se po nás tato výkonnost a schopnost i v práci. A také máme tendenci být více pohodlní.

Rozdíl je také v našem chápání náboženství. Starší generace se stále dívá na náboženství jako na něco podezřelého až nebezpečného (čtyřicet let komunistické výchovy je čtyřicet let). Ateismus je v tomto velmi fanatický. Zatímco křesťanství dokáže žít v souladu a respektu s ostatními náboženstvími, ateismus se považuje za jediný správný směr a snaží se ostatní směry vyhladit.

Američané považují náboženství za samozřejmou součást života nebo jej považují aspoň za neutrální. Slovní spojení „vedení chrámového sboru“ v nich vyvolá reakci „dokáže vést a motivovat lidi, je to dobré“. U nás vyvolá reakci „chodí do kostela, bacha na něj“.

Další moje zkušenost pochází až z letošního roku. Vlastním poradenskou firmu a majitel firmy, pro kterou má firma pracuje, je křesťan. Do našeho nového internetového projektu pro něj hledám pracovníky. Ač bychom oba byli rádi, pokud bychom mohli zaměstnat křesťany, je nám jasné, že to není to nejpodstatnější hledisko.

Osobně na mne víra hodně zapůsobí. Jednak vím, že pokud je dotyčný křesťan, na jisté rovině se shodneme. (Profesně ale musím říct, že práce není o shodování se na náboženských otázkách, ale o shodování se na poslání podniku a z něho pramenících výkonech.)

Částečně profesní je hledisko, které říká, že pokud je člověk křesťanem, měla by u něj být menší pravděpodobnost k nesolidnostem všeho druhu, než je tomu v běžné populaci. Je to ale jen pravděpodobnost, nic více. Bohužel křesťané si svoji pověst v solidnosti kazí pověstí ve výkonnosti.

Mnohokrát slýchávám a na vlastní oči se přesvědčuji, že v nejrůznějších církevních a podobných institucích vás zaměstnají a odměňují spíše podle výkonnosti v modlení nebo postoji k nejrůznějším otázkám, než podle výkonnosti a schopnosti v práci.

Poslední zkušenost je ze včerejška. Četl jsem životopis jedné zájemkyně o zaměstnání. V životopise uvádí, že učila náboženství. I já sám jsem se přistihl při tom, že se mnou více lomcuje to slovo „náboženství“, než-li „vyučování“. Takže neutrální slovo to u nás jistě není.