Na Ukrajině, kde v těchto dnech pobývá papež, existují tři pravoslavné církve. Na jednu stranu je spojuje odpor k papeži, na druhou se navzájem hádají mezi sebou - především pak o majetek. Rozdělené je i obyvatelstvo.

Do roku 1990 patřili všichni pravoslavní věřící na Ukrajině do ukrajinského exarchátu ruské Pravoslavné církve. Pak se ale církev rozdělila na tři části a jádrem sporu se postupně staly majetkové otázky i vztahy k moskevskému centru. Návštěva Jana Pavla II., který v roce 1999 jako první hlava Římskokatolické církve navštívil převážně pravoslavné Rumunsko, vyvolává na Ukrajině i v Rusku bouři nevole včetně masových demonstrací.

Pravoslavná církev kritizuje Vatikán za to, že po rozpadu Sovětského svazu ničili údajně katoličtí misionáři na západní Ukrajině pravoslavné chrámy a obraceli na katolickou víru vyznavače pravoslaví. Spory vyvolala již květnová návštěva Jana Pavla II. v pravoslavném Řecku, kde papež požádal o odpuštění hříchů, kterých se dopustili katolíci vůči pravoslavným věřícím během tisícileté odluky obou církví.

Štěpení pravoslavné obce na Ukrajině začalo v roce 1990. Vedle oficiální ukrajinské pravoslavné církve - moskevského patriarchátu (UPC) - byla opět obnovena Ukrajinská autokefální pravoslavná církev (UAPC).

Po roztržce mezi moskevským vedením pravoslavné církve a tehdejším metropolitou kyjevským, haličským a celé Ukrajiny Filaretem vznikla v červnu 1992 třetí Ukrajinská pravoslavná církev - kyjevský patriarchát (UPC-KP). Filaret byl kvůli přestupkům proti morálce zbaven všech církevních hodností a moskevské vedení si za něj našlo náhradu. Poté Filaret utvořil jakousi "vzdorocírkev". Označuje se sice stále za vůdce Pravoslavné církve, ale v roce 1997 z ní byl exkomunikován synodem Ruské pravoslavné církve.

Ještě v roce 1990 byl mezi kandidáty na nejvyšší místo v pravoslavné hierarchii po ruském patriarchovi Pimenovi. Synod Ruské pravoslavné církve však nakonec zvolil Alexije II. UAPC byla založena v roce 1921 jako součást širokého hnutí za ukrajinskou autonomii a na protest proti poruštění ukrajinské Pravoslavné církve a jejímu podřízení Moskvě. V roce 1930 byla vtělena do pravoslavné církve. Poté působila v exilu zejména pro potřeby početné ukrajinské diaspory. V roce 1990 byla formálně znovu zavedena. S UPC vede spory o majetek, o který údajně přišla v roce 1930 připojením k této církevní větvi. Jiskřilo to i mezi Filaretovou UPC-KP a UAPC. Filaret si totiž v roce 1992 samovolně podřídil UAPC, kterou řídil z New Yorku stařičký a nemocný Mstyslav.

Po jeho smrti v roce 1993 se UAPC odmítla podřídit Filaretovi a mezi příznivci obou církví docházelo často i k fyzickým střetům. Do sporů vstupuje také ukrajinský nacionalismus, převážně v západní části země.

Nacionalisté sice protestují proti návštěvě Jana Pavla II., ale odpor UPC a Moskvy je podle nich neoprávněný, neboť Moskva nemůže zasahovat do vnitřních záležitostí Ukrajiny. K pravoslaví se hlásí asi polovina věřících obyvatel Ukrajiny, z toho 70 procent jsou stoupenci UPC, kolem 20 procent uznává UPC-KP a zbytek připadá na UAPC. Převážná část ukrajinských katolíků (zejména v západní části země) je členy Řeckokatolické církve (tzv. uniaté), která byla ustavena v roce 1596.

V roce 1945 ji zakázal Josif Stalin a o rok později byli uniaté integrováni do ruské Pravoslavné církve. Nadále však působili v "undergroundu". Po rozpadu SSSR byla činnost církve obnovena a od té doby se řečtí katolíci na Ukrajině přou o majetek ve vlastnictví Pravoslavné církve, o němž tvrdí, že dříve patřil jim.

Podobný osud měla Řeckokatolická církev v Československu. Po nástupu komunistů k moci v roce 1948 byla násilně začlěněna do Pravoslavné církve.

Na obsahu článku se podílela ČTK