Seznamka
První díl: Proč jsem se rozhodl přestat pracovat v církvi
Druhý díl:
Jak se církev nezajímá o laiky
9. Rozhodnutí
V této době se změnila situace i na mém hlavním pracovišti. Kolega, který zde převzal v domě mého zkráceného úvazku část mé práce, byl pověřen dalšími úkoly a objevila se potřeba, abych zde začal znovu pracovat na plný úvazek. S tímto požadavkem se na mne obrátil můj vedoucí. Musím říci, že v této situaci už pro mne rozhodování nebylo těžké.
|
Foto: Corbis |
Své rozhodnutí jsem oznámil diecéznímu biskupovi a ten jej respektoval.
Své zaměstnání v církvi jsem ukončil dohodou k 30. dubnu 2001. Do konce
dubna jsem ještě dokončil souhrn podnětů ze sněmovních kroužků O církvi.
Myslím, že odcházím v dobrém, s nikým jsem neměl žádný konflikt a ani nemohu
říci, že by někdo o můj odchod usiloval.
10. Co mi zaměstnání v církvi dalo (a vzalo?)
Za své dva roky zaměstnání v církvi jsem (Bohu i lidem) vděčný a rozhodně jich nelituji. Snažil jsem se udělat kus práce a myslím, že se to - aspoň částečně - povedlo. Získal jsem také cenné osobní zkušenosti.Nedá se říci, že by mi tato práce něco podstatného vzala. Rozhodně jsem ”nepřišel o víru” (znáte tu větu: ”Chceš přijít o víru? Jdi pracovat na biskupství!”), protože víra je pro mne poznání Boha a vztah s Ním, osobní zkušenost a také vztahy s druhými v jeho Duchu, poslání a povolání apod. Celkově jsem rozhodně nepřišel ani o iluze - v tomto směru jsem žádné neměl. Je pravda, že některé věci z mých představ se neuskutečnily - ale cesta vede dál a smysluplným směrem...
Za nejcennější však považuji, že jsem poznal řadu nových výborných lidí. Jsem vděčný za všechny. Většinou to byli křesťané laici, často ze sněmovních kroužků. Jsem vděčný za lidi z Rady laiků, které považuji za velmi moudré, schopné a obětavé. Měl jsem možnost také se více či méně sblížit s několika kněžími, a také (kromě hradeckých) s dvěma biskupy z ČBK a jedním ze skryté církve.
Všech těchto setkání, kontaktů, vazeb, spolupráce či dokonce přátelství
si velmi vážím, všem těmto lidem jsem za ně vděčný a děkuji jim za ně.
Budu rád, když tyto vztahy budou pokračovat (v jakékoliv podobě) dále.
Všem těmto lidem chci vzkázat, že se svým církevním zaměstnáním rozhodně
nechci pověsit na hřebík vztahy k nim, naopak! Jsem přesvědčen, že nebe
dělají vztahy, a každý takový vztah je součástí Božího království, které
”už je mezi námi”. Myslím, že ”tudy vede církev”, a těším se, že se vše
bude dále rozvíjet, i když teď nevím konkrétně, v jaké podobě.
11. Mé další plány
Rád bych vyjádřil velké ocenění a poděkování těm všem, kteří kdekoliv a kdykoliv, ve velkém i ”v malém”, se snaží prošlapávat cestu k církvi pravdivé, otevřené, k církvi, kde se lidé cítí jako doma a která tu je pro lidi. Pocit odpovědnosti a uznání vůči nim byl pro mne jedním z motivů, proč jsem se vůbec do této snahy pustil (a nestaral se jen o sebe a svou rodinu), a budu se rád snažit v tomto úsilí pokračovat dál, byť na jiném místě.Ty, kdo by třeba chtěli pokračovat stejným nebo podobným způsobem tam, kde já jsem skončil, chci povzbudit a předem ocenit. Ty, kdo usoudí, že ”tudy cesta nevede”, respektuji a plně chápu. Vždyť cest je mnoho, a každý máme hledat tu svou, tu, kterou Pán připravil pro nás.
Já osobně bych se rád vrátil víc ke konkrétním lidem a konkrétním místním aktivitám. Ze studie o laicích i ze zápisů kroužků se potvrdila a ještě více zvýraznila potřebnost tohoto dění. Mám na mysli malá společenství, setkávání s lidmi, příprava na manželství, budování vztahů ve farnostech apod. V jaké konkrétní podobě, to se teprve uvidí…
Rozhodně není pravda, že utíkám z církve. Odcházím jen ze zaměstnání v církvi. Vždy jsem byl přesvědčen, že církev není ani tak něco, co je (se svými strukturami, hierarchií, financemi, majetkem, právním systémem, katechismem, systémem přípravy na svátosti apod.), ale spíše něco, co se děje. Vždy jsem chtěl být tam, kde se děje církev, kde je Duch svatý při práci.
S tím, že tomuto ”dění církve” napomůžu, jsem zaměstnání v církvi začínal. Myslím a doufám, že jsem tu něco smysluplného vykonal a že toto mé působení k něčemu je a bude. Nyní už žádnou další reálnou vizi v oblasti Rady laiků před sebou nemám, a začala na mne více doléhat negativa a omezení této práce.
Práce církevního úředníka, navíc úředníka, který toho tak moc nového nevytváří, tak moc se s lidmi nepotkává, málokdy ho někdo potřebuje apod. A já si opravdu nechci budovat ”teplou židli zasloužilého církevního pracovníka”. Čím dál víc mi připadá, že se církev děje jinde: V rodinách, které jsou spíše na okraji skutečného zájmu oficiálních představitelů církve, ač říkají něco jiného.
(Byl jsem svědkem, jak šéfredaktorka diecézního časopisu chtěla nabídnout jako odměnu pro vítěze celoroční soutěže jedné rodině týdenní rekreaci. Nešlo to. Jedné jediné rodině za rok!)
V malých společenstvích, kterým se moc nepřeje. V lidech, kteří se nezištně starají o druhé, i o nevěřící, a sdílejí s nimi ”radost a naději, smutek a úzkost”. Čím dál víc mi připadá, že klíč k dalšímu osudu církve mají v rukou laici (”uvědomělí” laici, řekl bych, kdyby to slovo nebylo tak negativně zatížené) - a to i přesto, že se stále vytrvale modlíme za nová kněžské povolání a Hospodin nás stále vytrvale odmítá vyslyšet. (Nebo právě proto?) Proto bych rád byl tam, kde se církev děje, i dál.
Doufám, že mi to Bůh dá…
12. A několik mott, tentokrát na závěr
- Otrávený cestující: ”Proč proboha svatýho postavili nádraží tři kilometry od vesnice?” Ochotný portýr: ”Měli pravděpodobně za to, pane, že bude lépe mít nádraží co nejblíže vlakům.” - Hypermoderní nádraží tři kilometry od tratě je stejně absurdní jako hojně navštěvovaný chrám tři centimetry od života. (Anthonny de Mello, Modlitba žáby (1), str. 79)
- Pravda nevznáší svůj nárok jinak než silou pravdy samé, která proniká do lidské mysli jemně a spolu mocně. (Deklarace o náboženské svobodě Druhého vatikánského koncilu)
- A ještě jedna věta ze silvestrovského projevu 2000 Miloše Formana, kterou tu raději necituji…
Druhý díl: Jak se církev nezajímá o laiky
Diskuze k odchodům lidí z církevních služeb probíhá na Diskuzích ChristNet.eu
