Trojice nejvýznamnějších církevních dokumentů o médiích

Inter mirifica

Mohli bychom citovat řadu církevních dokumentů z minulých staletí, které se sice přímo netýkaly problematiky médií, avšak budoucí vývoj i v této oblasti předznamenaly. Důležitou roli například můžeme přisoudit sociální encyklice papeže Lva XIII. Rerum novarum, ve které byl na jedné straně odsouzen liberalismus a socialismus, na straně druhé však (poprvé v dějinách církve) papež přímo doporučil, aby se katoličtí dělníci angažovali v politice. Jinými slovy právě tento dokument stál u zrodu nejen italské křesťanskosociální strany, avšak i dalších podobně zaměřených politických stran. Existuje-li tedy "křesťanskosociální žurnalistický přístup", je jeho iniciátor právě Lev XIII.

Bezprecedentním krokem k nekonfliktnímu soužití katolické církve a moderní společnosti však byl až Druhý vatikánský koncil, který se odehrál v letech 1962­1965¹. Jedním z dokumentů, které v průběhu sněmu vznikly, byl dekret o sdělovacích prostředcích Inter mirifica² ze 4. prosince 1963. V původním latinském textu se o médiích hovoří jako o "sociálních sdělovacích prostředcích" (instrumenta communicationis socialis), čímž je zdůrazněna jejich role "sbližovat lidi, vytvářet společenství".³ Dekret se skládá z předmluvy, dvou kapitol (Nauka církve a Pastorační činnost církve) a závěru.

V úvodu dekretu jsou vyjmenována jednotlivá masová média, "prostředky uzpůsobené tak, aby mohly zasáhnout a ovlivnit nejen jednotlivce, ale i masy a celou lidskou společnost. Je to tisk, film, rozhlas televize a jiné; právem se tedy nazývají sdělovacími prostředky".⁴ Následuje stručné vysvětlení, proč koncil o sdělovacích prostředcích jedná: "Matka církev dobře ví, že tyto prostředky při správném používání prokazují lidstvu velké služby, neboť velmi přispívají k osvěžení a vzdělání ducha a k šíření i upevňování Božího království."⁵

První kapitola se zmiňuje o "naléhavé nutnosti hlásat evangelium". Jedním z prostředků, které mají tomuto dlouhodobému snažení církve napomoci, jsou právě sdělovací prostředky. Úkolem církve však není pouze "kázat poselství o spáse i pomocí sdělovacích prostředků", nýbrž také "poučovat lidi o jejich správném používání".⁶

Po stanovení obecných úkolů církve se dekret Inter mirifica věnuje jednotlivým aspektům žurnalistické profese: práva na informaci, mravnosti novináře, vztahu umění a morálky a také problematice "představování mravního zla" v médiích, které může "sloužit k pronikavějšímu poznání a prozkoumání člověka".⁷ Dále koncil vymezuje úkoly,⁸ které stojí před příjemci medializovaných obsahů obecně, speciálně před mládeží a rodiči, dále před tvůrci sdělení a před veřejnou mocí. Ta má "bránit a zabezpečovat pravou a spravedlivou svobodu informací, jakou dnešní společnost rozhodně k svému rozvoji potřebuje, zvláště pokud jde o tisk; dále podrobovat náboženství, kulturu a hodnotné umění a zajistit příjemcům, aby mohli svobodně užívat svých zákonitých práv."⁹

Druhá kapitola obsahuje v první řadě výzvu, aby byl pěstován "vysloveně katolický tisk [ ] Věřícím ať se připomíná nutnost číst a šířit katolický tisk, aby si uměli o všech událostech utvořit křesťanský úsudek".¹⁰ V tomtéž paragrafu se hovoří o užitečnosti promítání "poučných a uměleckých" filmů, především "filmů určených pro mládež", stejně jako o nutnosti účinně pomáhat rozhlasovému a televiznímu vysílání, "především takového, které se hodí pro rodiny". Koncil dále vyzývá k výchově mládeže a laiků vůbec ke správnému užívání sdělovacích prostředků. Zároveň stanovuje, aby se "všude zřídila národní ústředí pro tisk, film, rozhlas a televizi. [ ] Hlavní povinností těchto ústředí bude starat se o mravní výchovu věřících k užívání těchto prostředků a také podporovat a koordinovat všechno, co katolíci v této oblasti dělají."¹¹

Dokument Inter mirifica svými 24 paragrafy postavil základy, na kterých byly budovány nejen ostatní církevní dokumenty týkající se sdělovacích prostředků, ale také konkrétní mediální instituce v jednotlivých zemích. Církev, reprezentovaná koncilem pod vedením papeže Pavla VI., chápe média jako užitečný prostředek šíření svého poselství; navazuje tedy na všechny starší prostředky evangelizace, vylíčené v minulém článku. V tomto dekretu se také poprvé výslovně hovoří o katolickém rozhlase a katolické televizi.

Communio et progressio

Šest let po skončení Druhého vatikánského koncilu (23. května 1971) vyšel další důležitý dokument katolické církve: pastorální instrukce o sdělovacích prostředcích Communio et progressio.¹² Petr Kolář nazývá tento dokument "Magnou chartou" katolického novinářství.¹³ Čím je tento dokument, pod nímž jsou podepsáni Martin J. O´Connor, titulární biskup laodičejský, a Agostino Ferrari-Toniolo, titulární biskup taraský, a který schválil papež Pavel VI., tak důležitý? Porovnáme-li jej s dekretem Inter mirifica, na první pohled je nápadná jeho rozsáhlost. Communio et progressio má téměř osmkrát více paragrafů (187) než koncilní dekret (24). Zatímco tedy Inter mirifica vyjmenovával problémy a pouze v náznacích řešil, Communio et progressio je podrobnější a konkrétnější. Vedle předmluvy a závěru obsahuje tři díly, dále členěné na kapitoly.

Dokument se ve velké míře věnuje definici veřejného mínění, významu svobody slova a také ­ jako první oficiální církevní dokument ­ pojednává o reklamě. Vedle vymezení pozitiv a negativ reklamy je zde zdůrazněna užitečnost "uvážené" reklamy, která může rozvojovým zemím pomoci dosáhnout vyšší úrovně.¹⁴ V kapitole Předpoklady správné služby sdělovacích prostředků se mimo jiné hovoří o "možnostech a povinnostech pracovníků v komunikaci". Zdůrazněna je nutnost podporovat "takové orgány, které se neřídí pouze ziskem, ale také lidským pokrokem".¹⁵ Jinými slovy: Katolická média nevznikají za účelem zisku, nýbrž za účelem šíření osvěty. Sdělovací prostředky se podle této instrukce mají zaměřit na všechny sociální skupiny příjemců, mají "sbližovat lidi a spojovat je ve skutečné společenství".¹⁶

Zatímco v koncilním dokumentu Inter mirifica se prakticky neobjevuje větší zmínka o "hlásání evangelia" prostřednictvím médií, instrukce Communio et progressio tomuto problému věnuje devět paragrafů. Pro setkání s evangeliem, tedy s onou základní Zprávou křesťanství, otevírají moderní sdělovací prostředky nové cesty.¹⁷

Dokument dále hovoří o působení katolíků v jednotlivých sdělovacích prostředcích, tedy v tištěných médiích, filmu, rozhlase a televizi a v divadle. Ve 4. kapitole konkretizuje závěry Druhého vatikánského koncilu, vyjádřené dekretem Inter mirifica a týkající se zřízení konkrétních institucí, které se budou mediální problematikou zabývat.

Z obou průkopnických dokumentů je zřetelná snaha katolické církve o přiblížení se světu, o intenzivní využívání moderních prostředků komunikace a o rozšíření nástrojů, jimiž je šířeno křesťanské poselství, evangelium v širším slova smyslu. Po zběžném prolistování těchto základních dokumentů se může čtenáři postoj církve jako rozporuplný: na jedné straně přiblížení se moderní společnosti, na straně druhé snaha o budování autonomních, z církevního úhlu pohledu elitních organizací, které budou na fungování katolických médií dohlížet. O tom, nakolik jsou tyto zdánlivě se vylučující postoje slučitelné, nás však nepřesvědčí samotné dokumenty, nýbrž konkrétní mediální praxe katolické církve.

Aetatis novae

Třetím důležitým církevním dokumentem týkajícím se médií, je pastorální instrukce o sdělovacích prostředcích z 22. února 1992, Aetatis novae.¹⁸ Redakce dokumentu pod vedením arcibiskupa Johna P. Foleyho vychází z teze, že na počátku 90. let prožívá lidstvo "revoluci v komunikaci". Komunikace svět "stále víc sjednocuje ­ a jak se říkává ­ dělá z něho světovou vesnici".¹⁹ Pastorální instituce Aetatis novae navazuje na oba předchozí dokumenty. Současně však reaguje na nové dění ve společnosti, kde "si lidé zvykli na výrazy jako informační společnost, kultura sdělovacích prostředků a generace médií²⁰". Mezi "pozoruhodnými novinkami na úseku technické komunikace" dokument vyjmenovává satelity, kabelové televize, vlákenný kabel, videokazety, kompaktní disky, počítačové zobrazování a další digitalizovanou techniku zpracování dat.

Dokument dále rozvíjí vztah médií a evangelizace: Nasazení sdělovacích prostředků pro evangelizaci a katechezi je nepostradatelné.²¹ Církev v dokumentu Aetatis novae konkrétně vyzývá k vytváření kritického úsudku. Z role soudce, který rozhoduje o "dobrém" a "špatném", se katolická církev posouvá do úlohy "prostředníka při hledání a nalézání etických a morálních kritérií". Ty je možno nalézt ­ což je vzhledem k tradičnímu chápání církve jako jediné cesty k Pravdě ­ "jak v obecně lidských, tak v křesťanských hodnotách".²²

Za "pastorační priority" ve vztahu k médiím považuje církev: 1. obranu lidských kultur,²³ 2. vývoj a podporu sdělovacích prostředků církve, 3. výchovu katolických pracovníků médií, 4. pastorační službu těm, kdo jsou činní v oblasti sdělovacích prostředků.

Dokument Aetatis novae, jak vyplývá z předchozích poznámek, definitivně zavrhuje paradigma, ve kterém církev diktuje jedinou správnou cestu. Razí naopak cestu, na které je církev zkušeným průvodcem, který příjemci medializovaného sdělení doporučuje svůj názor, avšak nenutí jej k jeho přijetí.

Trojice dokumentů Inter mirifica, Communio et progressio a Aetatis novae tvoří kostru učení katolické církve o sdělovacích prostředcích. Bez stručného pojednání o nich není tudíž možné nastínit základní problémy práce s médií v církve obecně, ani v jednotlivých národních církvích (v případě této práce v církvi v České republice).

Pozn.:Tento článek je částí diplomové práce obhájené na Fakultě sociálních studií MU.