Jsou etické zásady katolické církve příliš přísné?

Z minulého článku Požadované vlastnosti katolického novináře vyplývá, že katolická církev má pečlivě propracovaná pravidla novinářské etiky. Zkusme porovnat dokument Etika ve sdělovacích prostředcích, který je základem pro ostatní etické kodexy jednotlivých katolických redakcí, s Etickým kodexem novináře, vydaným Valnou hromadou Syndikátu novinářů ČR.¹

Etický kodex novináře začíná ustanoveními o právu občanů na včasné, pravdivé a nezkreslené informace. Odvolává se na čl. 17 Listiny práv a svobod, jež je součástí Ústavy České republiky, kde se praví:

1. Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny.

2. Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu.

3. Cenzura je nepřípustná.

4. Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.

Etický kodex novináře tyto zásady rozvíjí výčtem povinností novináře: Novinář musí zveřejňovat informace, jejichž původ je znám; respektovat pravdu bez ohledu na důsledky, které to pro něj může mít; hájit svobodu tisku i svobodu jiných médií; neodchylovat se věcně od pravdy ani v komentáři; nepřipustit, aby domněnka byla vydávána za ověřený fakt; odmítat jakýkoli nátlak na zveřejnění nepravdivé informace; odmítat jakékoli zásahy státních orgánů, s nimiž nesouhlasí; přijímat pouze úkoly srovnatelné s jeho profesionální důstojností; nepoužívat nepoctivé prostředky k získání informace.²

Pastorální instrukce o sdělovacích prostředcích Communio et progressio (viz kap. 4.6.2) hovoří o svobodě slova v paragrafech 44­47. I zde se deklaruje (podobně jako v Listině práv a svobod), že "právo na dostatečné informace úzce souvisí se svobodou slova". Dokument dále vyzdvihuje "možnost veřejného šíření zpráv a názorů pro aktivní účast občanů na životě společnosti".³

Dokument Etika ve sdělovacích prostředcích nechápe sdělovací prostředky v první řadě jako vyjádření svobody službu jednoho člověka druhému. Z toho důvodu dokument častěji pracuje s pojmy jako pravda, slušnost a respektování soukromého života.⁴ Církev se cítí být nositelkou kladných vlastností novinářů: "Komunikační praxe církve by měla být příkladná a měla by se řídit nejvyššími ideály pravdivosti, důvěryhodnosti, citlivosti k lidským právům a dalším významným principům a normám." Ovšem například o důvěryhodnosti hovoří i Etický kodex novináře (§ 3): "Důvěryhodnost, slušnost a serióznost zvyšují autoritu médií."

Listina základních práv a svobod hovoří o možnosti omezit zákonem právo vyhledávat a šířit informace, pokud jde například o opatření nezbytné pro "ochranu mravnosti". Katolický dokument Etika ve sdělovacích prostředcích tento bod nejen rozvádí, ale především konkretizuje: "Právo na svobodu projevu zahrnuje vyjádření mínění o věcech týkajících se prospěchu církve, při zachování neporušenosti víry a mravů a úcty vůči pastýřům s ohledem na obecný prospěch a na důstojnost osob."⁵ Pomiňme nyní jistě zajímavé důležité spojení "věci týkající se prospěchu církve" a věnujme se tomu, co církev vnímá jako porušení mravů.

Jako zvlášť nebezpečná je vnímána pornografie, ale také obecně "zábavné programy, které využívají témata spjatá se sexem a násilím." Dokument cituje Papežskou radu pro sdělovací prostředky: "Pornografie a sadistické násilí ponižuje sexualitu, kazí mezilidské vztahy, zotročuje lidi, zejména ženy a děti, rozvrací manželství a rodinný život, inspiruje k asociálnímu chování a kalí morální ovzduší společnosti."⁶ Vedle pornografie jsou podle církevního dokumentu další případy, kdy "právo na komunikaci ne7

Větší důraz církevních médií na odmítání pornografie nebo obecně "porušování mravů" samozřejmě vyplývá ze samotného postoje katolické církve k mravnosti. Například Katechismus katolické církve definuje pornografii jako něco, co "uráží čistotu, protože znetvořuje manželský úkon, důvěrné darování jednoho manžela druhému. [ ] Je to těžký hřích. Občanské zákony mají výrobě a rozšiřování pornografického materiálu zabránit".⁸ Do stejné úrovně jako pornografii (tedy mezi "hříchy, které odporují čistotě") klade katolická církev "sebeukájení, smilstvo a homosexuální úkony".⁹ Z toho důvodu ani prezentace takových aktů v médiích není pro círk

Je pochopitelné, že "mravní" požadavky církve jsou přísnější než obdobné požadavky novinářů obecně. Důvodem není pouze "konzervativní" církevní postoj ke všemu, co se týká sexuality (skrze toto klišé vnímá katolickou církev řada osob). Stanovisko církve je zdůvodnitelné i na zcela obecné rovině. V různých sociálních skupinách může být pohled na morálku rozdílný: různé společenské skupiny mohou mít odlišné eticko-mravní normy.¹⁰ Protože počet příslušníků katolické církve u nás tvoří pouze zlomek celkového počtu obyvatel, mohou být jejich mravnostní normy přísnější. Jinými slovy: skupina obyvatel, která v sobě zahrnuje více podskupin (v tomto případě katolíky a ne-katolíky) by měla mít takové mravnostní normy, které uspokojí co největší počet její

Celkově můžeme konstatovat, že etické dokumenty katolické církve vycházejí ze stejných principů jako obecné novinářské kodexy, avšak zacházejí místy do mnohem větších podrobností, jsou normativnější.

Pozn.:Tento článek je částí diplomové práce obhájené na Fakultě sociálních studií MU.