Seznamka
Hrubý: Musím říci, že tím, že jsem se stal jáhnem, mám na kreslení zákonitě méně času, takže se věnuji kreslení s většími časovými přestávkami. Trochu mě to mrzí, rád bych se tomu věnoval systematičtěji. je to pro mě důležité, cítím potřebu se kresbou vyjádřit.
Občas vystavuji, kreslím drobné kresbičky do nejrůznějších publikací, třeba i s křesťanskou tematikou.. Ale jisté spojitosti mezi jáhenskou službou a kreslením vidím. Obojí je setkání. Já se věnuji lidem bez ohledu na jejich náboženské přesvědčení, nebo stupeň víry. Já je navštěvuji, když to potřebují.
Někdy stačí jenom vyslechnout, být u nich, aby věděli, že existuje někdo, komu můžou říct své trápení. A to kreslení může být taky formou určité návštěvy. Já tam nemusím přijít in natura. I kresba může navštívit člověka v jeho osamocenosti. V tom vidím poslání křesťanského umění. Snažím se realizovat svoje jáhenství skrz hřivnu kterou jsem dostal. Nerad bych ji zakopal...
MM: Jaký je tvůj názor na manželství? Myslíš si, že manželství ve třetím tisíciletí je už přežitek, že není v naší době možné, aby spolu zůstal muž a žena po celý život?
Hrubý: Čtu články, které o tom vycházejí. Jsou to nejrůznější názory... Jiří Korn tuhle v novinách říkal, že manželství už není životaschopné... Já jsem poznal ve svém životě, že manželství je svátost. Myslím si, že bude pořád důležité. Určité procento lidí ho bude brát vážně a bude ho absolvovat, ale stejně tak asi bude určité procento lidí, kteří tomu nebudou rozumět.
MM: Ale ty jsi byl už jednou ženatý?
Hrubý: Oženil jsem se z mladické nerozvážnosti, jak se tak říká. Nebral jsem to vážně tehdy, neuvažoval jsem nad tím. Později se ukázalo, že jsme každý úplně jiný. Lituji toho, asi jsme spolu měli delší dobu chodit, abychom se lépe poznali...
Měli jsme jinou stupnici hodnot. Je to hrozně důležité, aby se v tomhle ti dva shodli, aby nedávali na první místo každý něco jiného.
MM: Tvoje žena Anežka právě přichází, tak to se musím zeptat, jak je ona spokojená tady na faře. Přemáháš se, nebo to odpovídá tvým představám o životě s Honzou?
Anežka Hrubá: Spokojenost sama o sobě nic neznamená. K té spokojenosti musí být něco, co je ambivalentní. Musí tady být něco, abych vnímala svou nespokojenost. Jsou etapy, kdy se cítím být spokojená, všechno klape, je to zajeté a dokonce mám dojem, že jsme tady užiteční.
Pak jsou etapy, kdy je toho najednou hodně, tady na faře je větší provoz a člověk si musí hlídat takový to své někde uvnitř v koutku, aby to unesl. S mužem to vždycky konzultujeme a vnímáme to, jako naši společnou věc, snažíme se to korigovat.
MM: Když jste přijeli do Újezdu, měli jste jen dvě děti, jak jste přišli k dalším?
Hrubá: Jenda potkal paní psycholožku, se kterou jsme se o některých věcech radili a ona nás upozornila na dvojčata Barunku a Milana, kteří žili v dětském domově a o které rodiče nejevili zájem. Nikdo je nechtěl, protože Barunka byla trochu mentálně postižená a opožděná, případní zájemci chtěli jen Milana, ale protože to byla dvojčata, bylo záhodno, aby zůstala spolu. Na faře bylo místa dost, tak jsme si je vzali.
MM: Barunka po dlouhé nemoci vloni zemřela, prožili jste náročné období, jak to zpětně hodnotíš?
Hrubá: V tom se oba s Honzou shodujeme, a nemáme pochybnosti, že jsme udělali dobře, že jsme si je vzali. Uvědomili jsme si, že Barunka byla to nejlepší, co v téhle rodině bylo. O všech krocích můžeme pochybovat, ale o tomhle ne. Barunka byla pro nás hvězdička, byla taková čistá, bezelstná...
To s sebou někdy mentální postižení přináší. A celé to období, kdy byla nemocná bylo pro všechny obohacením. Ostatní děti se o ni staraly a i její smrt přijaly dobře. Jejich víra je jednoduchá, věří a vědí, že je v nebi a že se zase uvidíme.
MM: A plány do budoucna?
Hrubá: Moc neplánujeme. Život přinese události. Ten životní děj je vlastně na nás nezávislý, my do něj vstupujeme a vidíme, že to vstupování není náhodné, ty věci se odvíjejí podle Boží vůle, pokud ji hledáme a pokud chceme. Bůh nám to sděluje v Písmu, když jsme ochotni naslouchat.
