Katolický týdeník jsme už v předchozích kapitolách vylíčili jako médium v prvé řadě zpravodajské, které by svým záběrem mělo zastřešovat zájmy co největšího počtu českých a moravských katolíků. Z toho důvodu u něj nelze počítat s názorovým radikalismem. Předpokládejme tedy, že postoj Katolického týdeníku k polarizaci v rámci katolické církve bude spíše neutrální, případně bude mít časopis o něco blíže ke konzervativnímu proudu. K této hypotéze nás ­ vedle dosažených dílčích výsledků ­ může vést samotný charakter časopisu. Má-li katolický týdeník uspokojit čtenářské potřeby co největšího počtu českých a moravských katolíků, nemůže se profilovat radikálním způsobem. Na druhé straně jde však o oficiální list české a moravské církevní provincie, který by měl z této pozice hájit současné oficiální církevní učení.

Sledujme nejprve klíčové publicistické útvary listu: úvodník a Slovo šéfredaktora:

Úvodník se vztahuje k ústřednímu tématu čísla a jeho autory jsou většinou externisté.1 Právě skutečnost, že úvodník souvisí s tématem časopisu, je důvodem, proč se jeho autoři problematiky liberálních postojů prakticky nedotýkají. Úvodníky se týkají mnohem méně konfliktních témat, jako jsou například oslavy svátku Nanebevzetí Panny Marie (Nanebevzetí Panny Marie, Katolický týdeník, 33/1999, s. 1), otázka budoucnosti farních budov (Fary na máry?, Katolický týdeník, 32/1999, s. 1) nebo svatý Václav (Václavovo malé stádce, Katolický týdeník, 39/1, s. 1).

Nejinak je tomu s pravidelným Slovem šéfredaktora. Témata souvisejí opět s hlavní náplní čísla. Řeč je například o mladých katolících (Katolický týdeník, 35/1999, s. 2), o seniorech (Katolický týdeník, 36/1999, s. 2) nebo o ochraně nenarozeného života (Katolický týdeník, 43/1999, s. 2). Témata jsou zpracována v souladu s učením církve a o jiném možném pohledu se v článcích nehovoří.

Soustřeďme se nyní na ostatní články. Ve sledovaném období (červen až listopad 1999) bylo v Katolickém týdeníku zveřejněno 555 článků.2 Pouze necelé jedno procento z nich (5 článků) přímo reaguje na názorové rozpory mezi konzervativním a liberálním proudem v církvi.

Například v článku Církev a antikoncepce (Katolický týdeník, 37/99, s. 3) vymezuje autor ThDr. Oto Mádr oficiální církevní názor na regulaci početí ve vztahu k "moderní bohaté civilizaci", která "rozmnožila nároky na život v pohodlí a uspokojování pudů". Článek však nevyznívá nijak extremisticky (rozuměj protimodernisticky); hovoří se v něm o nutnosti "pastorální moudrosti", kdy kněží mají ve vztahu k laikům brát "citlivý ohled na daného člověka v dané situaci a pomoc při snaze o zvládání překážek".3

Dalšímu tématu, které nás zajímá v souvislosti s polarizací v církvi, se redakce Katolického týdeníku věnuje v čísle 39/1999. Na straně 2 je pod názvem Opravdu jako pes a kočka? zveřejněna anketa o slučitelnosti vědy a víry. Všichni čtyři oslovení vědci (biochemička, matematik, historička a lékař-mikrobiolog) hovoří o souladu mezi vědou a vírou, opačný (konzervativnější) postoj prezentován není. Šéfredaktor Norbert Badal hovoří v tomtéž čísle časopisu o naději, že "nejde o konkurenci, ale o vzájemné doplňování a inspirování vědy a víry".4

O jisté škodlivosti těch skupin katolíků, kteří se orientují směrem k minulosti (tedy ultrakonzervativců), hovoří v Katolickém týdeníku dokonce kardinál Miloslav Vlk. Činí tak v článku Křesťan není zahrádkář (Katolický týdeník, 40/1999, s. 3), a sice prostřednictvím citace z Pracovního textu Synody biskupů pro její druhé zasedání pro Evropu: "Též nechybí katolické menšiny, nostalgicky lpějící na minulosti, které se mohou stát na různých úrovních příčinou propukajících konfliktů v místních společenstvích." Kardinál k tomu dodává: "Tyto texty jsou výzvou pro nás v církvi, abychom změnili svou mentalitu a nestrachovali se, že církev jako tajemství, se svým svátostným charakterem, nebude světem přijata."

Z těchto nemnoha příkladů je zřejmé, že církev prezentovaná v Katolickém týdeníku není církví konzervativní, která by netoužila po kontaktu s moderní společností. Naopak, tyto kontakty jsou vítány, avšak pouze tehdy, jsou-li v souladu s církevním učením. O možnosti změny tohoto učení v budoucnu se na stránkách Katolického týdeníku nediskutuje. Jediným článkem ze všech sledovaných čísel, ve kterém se církev oficiálně vyjadřuje ke snahám o reformu, je stručná agenturní5 zpráva Štampachovo rozhodnutí překvapilo ČBK (Katolický týdeník, 32/1999, s. 7). Vystoupení kněze a teologa Ivana O. Štampacha z římskokatolické církve a jeho následný přestup do církve starokatolické je vylíčen na ploše jedné desetiny stránky. Vedle stručného popisu události je čtenáři nabídnuto stanovisko Tiskového střediska ČBK a České dominikánské provincie. Ani tento článek, ve kterém církevní kruhy vyslovují "politování" nad Štampachovým krokem, však nelíčí událost a priori konfliktně: "Další kontakty a dialog tím [ ] nejsou znemožněny," uvádí ve svém stanovisku Česká dominikánská provincie.

Shrnutí: Katolický týdeník zveřejňuje v prvé řadě články, které jsou v souladu s oficiálním církevním učením.6 V nich je církev prezentována jako společenství, pro něž je důležitá jeho tradice, avšak které současně nemá strach z rozvoje moderní společnosti.7 Církev, prezentovaná Katolickým týdeníkem, vítá ve svém středu i vědce, naopak před "menšinami, nostalgicky lpějícími po minulosti" se musí mít na pozoru.

Existenci výrazného liberálního proudu uvnitř katolické církve týdeník prakticky ignoruje. Pokud dojde k jeho výraznějšímu projevu (vystoupení vlivného teologa Štampacha z církve), jde podle redakce o překvapení. Právě toto slovo nejlépe vystihuje vztah Katolického týdeníku k ose konzervativní­liberální. Redakce jako by ani nevěděla, že podobný spor existuje (na rozdíl od Světla, pro které je tento spor klíčovým problémem).

Důvody, proč tomu tak je, jsme naznačili už v začátku této kapitoly. Katolický týdeník jako zastřešující list českých a moravských katolíků si nemůže dovolit výraznější názorovou profilaci. Sleduje tedy linii oficiálního církevního učení, avšak má daleko k jakékoli radikalitě. S tímto postojem souvisí i celková koncepce listu: důraz na zpravodajství, málo publicistiky, absence diskuse.

Tím, že Katolický týdeník problém polarizace v církvi ignoruje, působí s velkou pravděpodobností na své čtenáře více, než kdyby o nich hovořil negativně (jako právě Světlo). "Ačkoli [médiím] nepřipisujeme schopnost ovlivňovat, co si myslíme, do značné míry určují, o čem přemýšlíme."8 Zdá se tedy, že redakce Katolického týdeníku (a potažmo oficiální představitelé katolické církve) nemají zájem, aby se o vnitřním pnutí mezi českými katolíky diskutovalo. Mlčení v tomto případě znamená snahu o zachováni současného stavu: podpora všech proudů, které existují v rámci katolické církve.9

"Polarizace je nezdravý jev a do církve nepatří,"10 prohlásil v roce 2001 na stránkách Katolického týdeníku olomoucký arcibiskup Jan Graubner, v té době předseda České biskupské konference. Tato jeho slova plně korespondují se způsobem, jakým oficiální list České biskupské konference problém polarizace (ne)prezentuje.

(1) Ve sledovaném období se vystřídalo 22 autorů úvodníků.
(2) Článek zde definuji jako novinářský útvar s titulkem. Mezi články tedy nepočítám krátké agenturní zprávy bez titulku a dále například informace servisního charakteru (pozvánky na kulturní akce, informace o dalších médiích apod.).
(3) K tomuto článku se podrobněji vrátíme v pozdější kapitole.
(4) Katolický týdeník, 39/1999, s. 2.
(5) Podepsaná značkou „čbk“.
(6) Zde je zřetelný výrazný rozdíl mezi Katolickým týdeníkem a Evangelickým týdeníkem Kostnické listy, časopisem Českobratrské církve evangelické. Zatímco v Katolickém týdeníku zcela absentuje žánr polemika, v Kostnických jiskrách je zcela běžná. Katolický týdeník totiž líčí stanoviska jediné církve s oficiálním názorem, zatímco Kostnické jiskry neslouží pouze jako názorová platforma kazatelů-individualit ČCE, ale též jako časopis, který sledují i příslušníci dalších evangelikálních denominací.
(7) Číslo 47/2000 bylo například celé věnované internetu.
(8) Kunczik 1995, s. 199.
(9) Výraznější materiál k problému polarizace přineslo až číslo 13/2001, s. 1–3 a 6. Zde se hovoří o konzervatismu versus progresismu, přičemž například František X. Halas v článku Jednota není uniformita (s. 3) prohlašuje: „Stalo se mi víckrát, že mi byla položena otázka, zda jsem progresista či konzervativec. Odpovídám vždy: Jsem tradicionalista, ale právě proto znám a přijímám za svou základní tradici katolické církve, jíž je zásada: Ecclesia semper reformanda. Církev neustále potřebuje reformu.“ Ve stejném čísle časopisu (s. 1) odpovídá olomoucký arcibiskup Jan Graubner na otázku: „Stává se vám osobně, že býváte nařčen z modernismu, nebo jste více vnímán jako konzervativec?“ „Ano, někdy dostávám obě nálepky, ale nic si z nich nedělám a neberu je vážně.“
(10) Viz předchozí pozn.

Pozn.:Tento článek je částí diplomové práce obhájené na Fakultě sociálních studií MU.