Článek Jana Lipšanského mapující výskyt postav kněze (či faráře) v dějinách českého filmu je stejně tak pokusem záslužným a potřebným, jako ve výsledku nedotaženým a ve svých závěrech značně zjednodušeným. Řekl bych téměř, že ze vcelku správných premis vyvozuje poněkud mylný závěr.

Výhrady mám zejména k druhé části, která si všímá filmů v 60. - 90. letech. Vypořádat se z tolika filmy tak nesrovnatelné kvality stejně, tedy zpravidla jednou větou o tom, co ve filmu postava kněze z hlediska základního námětu (nikoli už fabule ani syžetu) představuje, myslím není seriózní kritická metoda.

A nemluvě o věcných chybách: Ve Farářově konci není kněz "výpomocnou figurkou se spíše negativním podtextem", ale hlavní postavou filmového příběhu, z hlediska žánru pak jde přinejmenąím o tragikomedii (ale spíše o tragédii, pokud se nad tímto dílem hlouběji zamyslíme).

A kromě žánrového hlediska pak vezměme v úvahu také historický a politický kontext, ve kterém filmy vznikaly. Tady nemůžeme jedním dechem hovořit o historických freskách Františka Vláčila (kolik diplomek už bylo napsáno o každém z jeho filmů?), filozofických podobenstvích Evalda Schorma, rozmarných i hořkých komediích J. Menzela (nelze určitě vynechat Skřivánky na niti) či o filmové kronice (o níž se autor ani nezmiňuje) jako Jasného Všichni dobří rodáci a zároveň o televizních plakátových paskvilech jako Major Zeman (a skroro bych řekl, že i Slunce, seno..., jakožto plod vyprázdněné české pivní kultury)...

Mezi nimi je propast duchovní prázdnoty, v níž je úplně jedno, která z postav se ve scénáři objeví či kdo ji hraje, protože tyto postavy nejsou skutečné, nepřišli z reality, historie, beletrie, ale z ideologického nařízení.

A závěr článku popírá jeho východiska: Film tu není, aby v něm postavy kněží předváděli ztrápené obličeje či charitativní skutky (V erbu lvice např. nenacházím kromě historicky popisné a dekorativní roviny nic umělecky a duchovně přesvědčivého), protože tak se stávají přesně těmi figurkami, které autor scénáristům vytýká. A historických filmů vzniklo v minulosti tolik, že točit je zase všechny o tomtéž, jenže "z naąeho pohledu", by bylo marností.

Tady jde přece o něco mnohem jednoduššího: Kněz je člověk jako každý jiný, ale má ve společnosti stejně jako v církvi jisté specifické postavení dané jeho službou, kterou přijal skrze svátostné povolání. Bude tedy vždycky "trochu jiný", a to je fakt, který lze dramaticky, psychologicky, sociologicky a hlavně poeticky rozvinout.

Ale bude to mít smysl jen tehdy, bude-li to ve vztahu k pravdě lidského života, která jak víme je bez duchovního přesahu, bez ukotvení v řádu Slova a tradice, bez skutečnosti Zjevení, velmi relativní, vratká a iluzivní.

Projeďme si na videu Údolí včel dvakrát za sebou. O čem to je? Bez klíčového posledního záběru by to byl banální kostýmový příběh z dávné historie. Bez návratu Ondřeje z Vlkova k Řádu by byl jeho příběh zaprášenou rytířskou historkou. Ale takhle je to mistrovské podobenství lidského údělu.

Možná bychom se měli na film dívat jako na umění minulosti. Obdivovat tato díla jako fresky na zdech chrámů, protože nové už nevznikají.