Čtení: Ž 46, 2-5.7- 8. 10

+ 1. "Hospodin, nejvyšší, on je Král nad celou zemí!" Tato úvodní výzva se opakuje v různých obměnách v průběhu 46. Žalmu, který jsem slyšeli. Je to hymnus na svrchovaného Pána vesmíru a dějin: "Hospodin je král nad celou zemí…Bůh kraluje ad národy" (vv 8-9).

Tento hymnus na Hospodina, krále světa a lidstva, jako jiné podobné skladby v žaltáři (sr Ž 92; 95-98), předpokládá slavnostní liturgickou atmosféru. Jsme tedy v duchovním srdci chvály Izraele, která se vznáší k nebi z chrámu, z místa, na němž se věčný Bůh zjevuje a setkává se svým lidem.

+ 2. Budeme sledovat tento radostný chvalozpěv v jeho základních chvílích, podobných dvěma vlnám, které běží k mořské pláži. Liší se způsobem, jakým se dívají na vztah Izraele k národům. V první části žalmu je to vztah ovládání: Bůh "nám podrobil lidská společenství, národy nám složil k nohám (v.4); naopak v druhé části je to vztah shromáždění: " Knížata lidských společenství se shromáždila, jsou lidem Abrahámova Boha" (v. 10). Je tedy vidět pěkný pokrok.

V první části (sr. Vv. 2-6) se říká: "Lidé všech národů tleskejte v dlaně, hlaholte Bohu, plesejte zvučně" (v.2). Středem tohoto slavnostního potlesku je velkolepá postava nejvyššího Pána, jemuž se dávají tři slavnostní tituly: Nejvyšší, Vzbuzující bázeň, Velký (v.3). Vyzdvihují Boží transcendenci (přesažnost), absolutní primát v bytí, všemhoucnost. I zmrtvýchvstalý Kristus zvolá: "Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi" (Mt 28,18).

+ 3. V rámci (uvnitř) všeobecného panování Boha nade všemi národy země (sr. 4), modlící se poukazuje na jeho zvláštní přítomnost v Izraeli, v lidu Božího vyvolení, "v miláčkovi", nejcennějším a nejdražším dědictví (sr. 5). Izrael se cítí, že je předmětem zvláštní lásky Boha, který se mu ukázal vítězstvím, jež dobyl nad nepřátelskými národy. Během bitvy, přítomnost archy úmluvy uprostřed izraelských vojsk jim zajišťovala Boží pomoc; po vítězství archa znovu vystupovala na horu Sion ( sr. Ž 67,19) a všichnivolali: " Bůh vystoupil vzhůru za hlaholu, Hospodin za zvuku polnic" ( Ž 46,6).

+ 4. Druhou část žalmu (sr. vv 7-10) otevírá další vlna chvály a slavnostního zpěvu: " Zpívejte žalmy Bohu, zpívejte žalmy; zpívejte žalmy našemu Králi… zpívejte žalmy k poučení!" (vv 7-8). I nyní se opěvuje Pán "sedící na svém trůnu v plnosti své královské moci" (sr. v.9). Tento královský trůn je definován "svatý", protože se k němu nemůže přiblížit omezený a hříšný člověk. Avšak nebeským trůnem je také archa úmluvy v nejposvátnější části chrámu na hoře Sionu. Takovým způsobem se vzdálený a transcedentní, svatý a nekonečný Bůh stává blízkým pro své tvory, tímže se přizpůsobí prostoru a času (sr 1 Kr 8, 27.30).

+ 5. Žalm končí překvapivou poznámkou pro její univerzální otevřenost: "Knížata lidských společenství se shromáždila, jsou lidem Abrahámova Boha"(v.10). Jde se až k Abrahámovi, k patriarchovi, který je nejen kořenem Izraele, nýbrž i ostatních národů. Vyvolenému národu, který z něho pochází, je svěřeno poslání přivést všechny národy a všechny kultury k Pánu, protože On je Bůh celého lidstva. Od východu i od západu se tehdy shromáždí na Sionu, aby se setkaly s tímto králem pokoje a lásky, jednoty a bratrství (sr Mt 8,11). Jak doufal prorok Izaiáš, národy mezi sebou znepřátelené budou vyvány, aby odhodily zbraně a žily společně pod jedinou božskou, svrchovaností, pod vládou spravedlnosti a pokoje (Iz 2,2-5). Oči všech budou upřeny na nový Jeruzalém, kde Pán "vystupuje, aby se zjevil ve slávě svého božství. Bude to "veliký zástup, který by nikdo nespočítal, ze všech národů, kmenů, plemen a jazyků; všichni… volali mocným hlasem: Za svou záchranu vděčíme našemu Bohu, který sedí a trůně a Beránkovi!" (Zj 7, 9.10).

+ 6. List Efezanům vidí uskutečnění tohoto proroctví v tajemství Krista vykupitele, když tvrdí, obraceje se ke křesťanům nepocházejícím z židovství: "Proto pamatujte, že kdysi vy, původem pohané…jste žili bez Krista, nepatřili jste k izraelskému národnímu společenství, neměli jste účast na úmluvách, které sebou nesly zaslíbení, byli jste bez naděje a žili jste bez Boha na světě. Nyní však jste spojeni s Kristem Ježíšem, vy, kteří jste kdysi byli vzdáleni, stali se se blízcí, Kristovou krví. Jen on je náš pokoj: obě dvě části (židy i pohany) spojil v jedno a zboural přehradu, která je dělila, když na svém těle zrušil příčinu nepřátelství" (Ef 2, 11-14).

Náš žalm tedy opěvuje Boží královskou moc, která se vůči všem národům uskutečnila na zemi v Kristu. Toto tajemství komentuje jedna anonymní homilie z 8. století takto: "Až do příchodu Mesiáše, naděje národů, pohanské kmeny se neklaněly Bohu a neznaly Toho, který Je. A dokud je Mesiáš nevykoupil Bůh nevládl nad národy skrze jejich poslušnost a jejich kult. Nyní naopak Bůh svým Slovem a svým Duchem nad nimi kraluje, protože je vysvobodil z klamu a učinil je svými přáteli". (Palestinský anonym, arabsko-křesťanská homilie z 8. století , Řím 1994, str 100).