1. Tmavá noc, ve které lze okolo cítit nenasytné šelmy. Ten, kdo se modlí, čeká na východ slunce, aby jeho světlo zaplašilo temnotu a strach. To je pozadí žalmu 56, který si dnes předkládáme k úvaze: noční modlitba, která připravuje člověka na světlo jitřenky, úzkostlivě očekávané, aby mohl radostně chválit Pána (vv.9-12). Žalm vskutku přechází od dramatického nářku obráceného k Bohu, k tiché naději a radostnému díku, jež je vyjádřen slovy zaznívajícími ještě v dalším žalmu (srov. Ž 107,2-6).

Ve skutečnosti pomáhá přejít od strachu k radosti, od noci ke dni, od noční můry ke klidu, od proseb ke chvále. Je to zkušenost často zmiňovaná v Žaltáři: „Můj nářek jsi obrátil v tanec, rozvázals mou žínici, přepásals mě radostí, aby ti zpívala duše bez ustání. Hospodine, můj Bože, chci tě chválit navěky!“ (Ž 29,12-13).

2. Předložíme si nyní k úvaze dvě části žalmu 56. První se týká zkušenosti strachu díky útoku zla, které se pokouší napadnout spravedlivého (vv.2-7). Ohniskem scény jsou lvi, připravení k útoku. Brzy se tento obraz mění na válečné symboly, podtržený kopími, šípy, meči. Modlící se člověk se cítí napaden jakousi eskadrou smrti. Okolo něho je skupina lovců, která pokládá léčky a hloubí jámy k chycení kořisti. Ale tato atmosféra napětí se ihned ztrácí. Opravdu, už v úvodu, (v.2) vidíme symbol ochrany Božích křídel, které konkrétně připomínají archu smlouvy s okřídlenými cherubíny, což je přítomnost Boží při věřících ve svatém chrámu na Siónu.

3. Člověk, který se modlí, naléhavě žádá, aby Bůh poslal z nebe svoje posly, kterým přisuzuje obrazná jména „Milosti“ a „Věrnosti“ (v.4), což jsou kvality vlastní spásné lásce Boží. Proto i když se chvěje pro strašlivý řev divé zvěře a pro podlost nepřátel, zůstává věřící v nitru vyrovnaný a důvěřující, jako Daniel ve lví jámě (srov. Dn 6,17-25).

Přítomnost Pána neváhá ukázat své působení, prostřednictvím sebepotrestání protivníků: ti upadají do jámy, kterou vyhloubili pro spravedlivého (v.7). Tato důvěra v božskou spravedlnost, vždy živá v žaltáři, odhání skleslost a to, aby člověk kapituloval před násilím zla. Zájmy věřícího dříve nebo později hájí Bůh, který otřásá úskoky ničemných a způsobuje, že klopýtají ve svých zlých plánech.

4. Nyní přicházíme k druhé části našeho žalmu, a sice k díkůvzdání (vv. 8-12). Je to odstavec, který vyniká svou hloubkou a krásou: „Plné důvěry je mé srdce, Bože, plné důvěry je mé srdce, budu zpívat a hrát. Probuď se má duše, probuď se citero a harfo, chci vzbudit jitřenku“ (vv.8-9). Od této chvíle jsou temnoty zahnány: Úsvit spásy se stává blízký zpěvu toho, který se modlí.

Vztáhneme-li tento obraz na sebe, žalmista snad těmito termíny biblické religiosity, která je striktně monoteistická, má na mysli práci egyptských nebo fénických kněží, kteří byli určeni „budit jitřenku“, což znamená jakési znovuobjevení slunce, připisované božské dobrotě. Naráží na zvyk zahalování hudebních nástrojů v období smutku nebo obtíží (srov. Ž 136,2), a pak je „opět probudit“ slavnostní hrou v době osvobození a radosti. Liturgie tedy dává vyprýštit naději: obrací se k Bohu a zve ho, aby se znovu přiblížil ke svému lidu a naslouchal jejich prosbám. V Žaltáři je často úsvit okamžikem Božího vyslyšení po noci strávené v modlitbě.

5. Žalm uzavírá zpěv chvály obrácený k Pánu, který působí skrze své veliké spásonosné vlastnosti, o kterých jsme již mluvili v jiném kontextu v první části žalmu (v.4). Nyní vidíme, téměř zosobněné, Boží Dobrotu a Věrnost, které zaplavují nebe svou přítomností a jsou jako světlo, které září v temnotě zkoušek a pronásledování (v.11). Z tohoto důvodu se Ž 56 postupně v křesťanské tradici stal zpěvem probuzení světla a velikonoční radosti, která vyzařuje z věřícího a zahání strach ze smrti a otevírá obzor nebeské radosti.

6. Řehoř z Nyssy objevuje ve slovech tohoto žalmu jistý druh popisu, který je typický pro to, co se přihodí v každé lidské zkušenosti otevřené pro poznání Boží moudrosti. „Já však dosáhnu spásy – píše – skryl jsem se ve stínu Ducha, a ti, kdo mě pošlapali, byli pokořeni“ (O žalmech, Řím 1994, str. 183).

Ž 56 uzavírají slova: „Ukaž se ve své vznešenosti na nebesích, Bože, nad celou zemí nechť je tvá sláva!“ Podobnými slovy končí i sv. Řehoř z Nyssy: „V míře, v jaké se sláva Boží rozpíná nad zemí, která se zvětšuje vírou těch, kteří budou spaseni, nebeské mocnosti, které jásají pro naši spásu, opěvují Boha“ (ivi, str. 184).

Po ukončení katecheze Sv. Otec JP II. pozdravil přítomné poutníky v několika světových jazycích, a na závěr přidal zvláštní pozdrav mladým, nemocným a novomanželům.

Za poskytnutí překladu, pořízeného P. Jiřím Sýkorou, děkujeme české redakci vatikánského rozhlasu.