Ekumenismus a mezináboženský dialog v týdeníku Světlo

V kapitole, která se týkala polarizace v katolické církvi, jsme si ukázali, že zatímco Katolický týdeník téma polarizace prakticky ignoruje, v případě Světla jde o téma klíčové. Jinými slovy: Týdeník Světlo ponouká své čtenáře k obraně proti škodlivým vlivům zvenčí. Tyto škodlivé vlivy se k nám podle Světla “dostávají ze západu” (viz kap. Světlo a polarizace v církvi), rozuměj: z protestantského (tedy svobodomyslného, liberálního) západu. V kapitole Zahraniční zpravodajství v časopisu Světlo jsme si ukázali, že časopis Světlo informuje o protestantských státech pouze marginálně (4,4 % článků), zatímco mnohem větší pozornost (více než 8 % článků) věnuje zemím s pravoslavnou tradicí a dokonce i muslimským zemím (7 %). Tyto údaje nám poslouží jako východisko pro analýzu problému ekumenismu a mezináboženského dialogu. Už z těchto dílčích výsledků totiž můžeme předpokládat, že Světlo bude více pozornosti – pokud vůbec o ekumenismu informuje – věnovat církvím východním, zatímco západní denominace mohou být popisovány jako nepřátelské vůči katolické církvi.

V katolickém týdeníku představovalo “ekumenickou agendu” 8 % všech článků (tedy 43 článků). V tomtéž období (červen až listopad 1999) se v týdeníku Světlo objevilo pouze 12 článků, které bychom mohli zařadit do “ekumenické agendy” (5 %). Zdánlivě se tedy Světlo věnuje nekatolickým církvím (a náboženským společnostem) méně než Katolický týdeník. Velmi důležitý je však v tomto případě přepočet na rozsah článků: Celkem představují články “ekumenické agendy” v týdeníku Světlo přibližně 17 stran textu, což činí téměř 7 % textem pokryté plochy ve sledovaném období. V Katolickém týdeníku tento údaj představoval “pouze” 6 %. Z toho vyplývá:

1. Světlo věnuje nekatolickým církvím (případně nekřesťanským náboženstvím) nepatrně větší pozornost než Katolický týdeník.

2. Zatímco v Katolickém týdeníku představovaly “ekumenickou agendu” spíše kratší články zpravodajského charakteru, v případě Světla jde naopak o materiály nadprůměrného rozsahu.²

Struktura “ekumenické agendy” Světla je výrazně odlišná od agendy Katolického týdeníku. Sledujme tabulku č. 15 analogickou k tabulce č. 13 z předchozí kapitoly. Zatímco v případě Katolického týdeníku jsme sledovali, které církvi je věnováno kolik článků, zde bude dělení jednodušší. Ve Světle totiž prakticky chybí články o jednotlivých nekatolických církvích (s výjimkou pravoslavné), a proto budeme spíše hovořit o skupinách církví:

Ve srovnání s Katolickým týdeníkem je zajímavý především počet článků, které se věnují nekřesťanským náboženstvím: je jich například čtyřikrát více než článků věnujících se protestantským církvím. Téma otevírá v čísle 23/1999 (s. 2) text papežovy promluvy z generální audience z 19. května 1999. Jan Pavel II. se v textu odráží od pasáže ze Skutků apoštolů, ve které se apoštol Pavel setkává s athénskými řeky, ctiteli “neznámého Boha”.³ Podobně jako apoštol Pavel v novozákonní knize konkretizoval Řekům jejich do té doby “neznámého” Boha, hovoří i papež o tom, jak se jednotlivá nekřesťanská náboženství “přibližují tajemství Boha Spasitele”. Podle Jana Pavla II. “se každé náboženství představuje jako určité bohatství spásy a nabízí návody, jak k ní dojít”.⁴ Papež tedy přímo vyzývá k mezináboženskému dialogu – ovšem křesťanství je zde chápáno jako cíl, ke kterému by všichni prostřednictvím tohoto dialogu měli dospět.

Mnohem rozsáhlejší materiál na toto téma přináší Světlo v číslech 40–42/1999. Jde o třídílný seriál (v celkovém rozsahu 5,5 stran textu) s názvem Jedna cesta ke spáse a mnoho náboženství.⁵ Autor v textu opět pracuje s opozicí křesťanů jako “viditelně povolaných” a nekřesťanů jako “viditelně nepovolaných”, kterým však křesťané musí pomáhat na cestě ke spáse.⁶ Není možné, abychom se – vzhledem k tematickému rozpětí této práce – tímto materiálem zabývali podrobněji. Důležitá je však samotná skutečnost, v jak velké míře se týdeník Světlo věnuje vztahu mezi křesťanství a jinými náboženstvími.

Co se týče nekatolických křesťanských církví, výrazný je rozdíl, s jakým Světlo informuje o církvích východních a západních. Pravoslavní jsou líčeni jako důležití představitelé křesťanské tradice,⁷ případně jako mučedníci za pravou víru z doby komunistické diktatury.⁸ Protestanti jsou naopak prezentováni jako ti, kdo podporují rozpory (polarizaci) v katolické církvi.⁹ S tímto názorem koresponduje i více než dvoustránkový materiál v čísle 25/1999 (s. 6–8) s názvem Církevní učitel? Luther v autentické verzi. Martin Luther je zde popisován jako psychicky narušený (maniodepresivní) člověk (“Lutherovo myšlení se představuje jako nesmírná autosugesce, která je zajímavá spíše pro odborníky z oboru řeči a psychology než pro teology”), jako člověk nezdravě ctižádostivý, jako autor, jehož “teologie doslova a do písmene staví všecko na hlavu”. Autor článku Hans Viktor von Sury doslova konstatuje: “Je zřejmé, že normální člověk nemůže takovou teologii sdílet, nemluvě o tom, že by měl podle ní žít.” Proto prý Lutherovi následovníci učení “očistili od nejhorších zrůdností”. Odvolávání se na Luthera jako na “církevního učitele” je tedy podle časopisu Světlo, který tento text přetiskl, absurdní.

Na závěr si všimněme ještě jednoho článku, který se v tabulce skrývá ve zbytkové kategorii “nezařazeno”. Osobní svědectví autora podepsaného jako Jindřich¹⁰ popisuje cestu od evangelické církve (ve které byl pokřtěn na přání své matky) přes církev pravoslavnou (“byl bych tedy docela rád přijal pravoslaví”) k církvi katolické (“Jak jsem byl uchvácen, když jsem mohl poznat bohatství a krásu katolické víry!”). Tento příběh jednoho konkrétního člověka jako by v sobě zahrnoval celou ekumenickou agendu časopisu Světlo: Ačkoli lze být zakořeněn v protestantském proudu, plnost víry nalezneme pouze v církvi katolické.

Shrnutí: Katolická církev je v týdeníku Světlo středem všeho, tedy i “ekumenické (resp. mezináboženské) agendy”. Západní nekatolické církve jsou zobrazeny jako společenství, která nemají takové duchovní bohatství jako církev katolická. K té má naopak velmi blízko východní proud křesťanství. Protestantská teologie je nazývána dokonce “mudrlantským rozumářstvím”, zatímco pravoslavná ikonografie představuje “čistou, nezkreslenou víru”.

Existence nekatolických (konkrétně západních) církví a také nekřesťanských náboženství je v týdeníku Světlo chápána jako dynamický proces, jako součást cesty lidstva ke Spáse. Ekumenický nebo mezináboženský dialog je tím pádem dialogem mezi “povolanými” a “dosud nepovolanými”.

Vnitřní záležitosti nekatolických církví (jejich bohoslužby, jejich charitativní činnost, setkávání) stojí zcela mimo pozornost časopisu.

Pozn.:Tento článek je částí diplomové práce obhájené na Fakultě sociálních studií MU.