Tzitzernakaberd (vyslov: Dzidzernagapert!) „pahorek vlaštovek“, kde stojí památník na milion pětset tisíc zavražděných Arménů z 29 provincií. Tato genocida nařízená vládou tehdejší Otomanské říše – dnešní Turecko – trvala tři roky. Arméni dodnes cítí hlubokou ránu oné „černé soboty“ 24. dubna 1915, kdy byl spáchán největší masakr. Dal také podnět k velkolepému literárnímu dílu Franze Werfela „ 40 dní Musa Daghu“.

Tento památník, který dnes dopoledne navštívil Svatý Otec, byl budován v roce 1967. Na kamenné pláni je kruhové muzeum. Vedle něho 12 oblouků vytváří kopuli, pod níž je vytesáno ve skále deset schůdů k lampě s věčným světlem. Na pozadí se bělá hora Ararat a k nebi se tyčí jehlový obelisk, jenž je symbolem nové naděje a znovuzrození Arménie.

Jan Pavel II. přijel k památníku po oficiální návštěvě presidenta Arménie Roberta Kočariana. Sestoupil  spolu s Katholikem Karekinem II k lampě s věčným ohněm. Tam za zpěvu hymnu „Gta Ter“ položili dvě rudé růže. Zvlášť pronikavě tu zazněla slova Janova evangelia, která četl arménský biskup: „Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li  však přinese hojný užitek. Kdo má svůj život rád, ztratí ho; kdo  však svůj život na tomto světě nenávidí, uchová si ho pro život věčný. Jestliže mi kdo chce sloužit, ať mě následuje; a kde jsem já tam bude i můj služebník. Jesliže mi kdo slouží, Otec ho zahrne poctou“.

A nikdo z přítomných, ba ani televizních diváků, kteří sledovali přímý přenos, nemohl nemyslet a oběti oné genocidy.“ Další hymnus „I Verin Yerusaghem“ vytvářel ozvěnu evangelijních slov. Litanie v arménštině vyšperkovala dojetí i ticho pod klenbou památníků jmény světců a mučedníků. Nato Svatý Otec začíná svou modlitbu.

"Ó Soudce, živých i mrtvých, smiluj se nad námi!
Slyš, Pane, nářek, který se zvedá z tohoto místa
naléhavé  invokace mrtvých z hlubin Metz Yeghérn
křik nevinné  krve, která volá jako Abelova krev,
jako Ráchel, která pláče nad svými dětmi, které už nejsou.
Slyš, ó Pane, hlas římského biskupa, papeže Benedikta XV.
když v roce 1915 pozvedl hlas na obranu
„arménského lidu, tak těžce postiženého
přivedeného na práh vyhlazení“.

Hleď na lid této země, který tak dlouhou dobu kladl svou důvěru v Tebe
který prošel velkým soužením a nikdy neochabla jeho věrnost vůči tobě.
Osuš každou slzu z jeho očí a dej, aby jeho agonie v 20. století
nechala místo žni života, který nemá konce.
Hluboce otřeseni úděsným násilím spáchaným na arménském lidu
se ptáme s ustrnutím, jak může svět ještě poznat tak nelidské zvrácenosti.

Avšak obnovujeme svou naději ve tvůj příslib, Pane,
a naléhavě prosíme o odpočinutí pro zesnulé v pokoji, který nemá konce,
a o uzdravení ještě otevřených ran mocí tvé lásky.
Naše duše dychtí po Tobě, Pane, více než noční hlídka po úsvitu
zatímco čekáme, aby se naplnilo vykoupení, získané na Kříži,
zatímco čekáme na světlo Paschy, jež je úsvitem nepřemožitelného života
zatímco čekáme na slávu nového Jeruzaléma, kde už nebude žádná smrt.

Ó, Soudce živých a mrtvých, smiluj se nad námi!

Anglicky pronášenou modlitbu pak zakončil v arménštině:
Pane smiluj se, Kriste smiluj se, Pane smiluj se!"

Ekumenická slavnost, která se konala v podvečer v katedrále  sv. Řehoře Iluminátora, byla korunou dnešního dne návštěvy sv Otce v Arménii ale i vyvrcholením jubilejních oslav roku 2001. 21. září slavila Arménie 10. výročí své nezávislosti, týž den byla posvěcena nová katedrála, do jejíhož oltáře byla uložena relikvie sv Řehoře Iluminátora apoštola Arménie. Tuto relikvii daroval Petrův nástupce Karekinu II. během ekumenické slavnosti 10. listopadu 2000 ve vatikánské basilice. Slavnostní průvod. za zpěvu hymnů „Hraspar a Urakh Ler“ žalm 122., litanie, čtení a evangelium homilie Katholika Karekina II. Nato pak slovo Kristova náměstka. Po úvodní připomínce posvěcení nové katedrály jako památníku 17 století věrnosti Arménie našemu Pánu a Spasiteli Ježíši Kristu, Svatý Otec navazoval:

„ Když se skrze kázání sv. Řehoře obrátil král Tiridat III. nové světlo vzešlo v dlouhé historii arménského lidu. Všeobecnost víry se neoddělitelně spojila s vaší národní totožností. Křesťanská víra se trvale zakořenila do vaší země, okolo hory Ararat a slovo evangelia hluboce ovlivnilo jazyk, rodinný život, kulturu a umění arménského lidu. Arménská církev, i když si uchovávala svou totožnost a rozvíjela ji, neváhala se nasazovat v dialogu s jinými křesťanskými tradicemi a čerpat z jejich duchovního i kulturního bohatství.. Arménská liturgie brala svou inspiraci z liturgických tradic Východní i Západní církve. Díky této mimořádné otevřenosti ducha, byla arménská církev zvláště vnímavá pro věc jednoty křesťtanů. Svatí patriarchové a učitelé jako sv. Izák Velký, Babghén z Otmusu, Zachariáš z Dzagu, Nerses Snorhali, Nerses z Lambronu, Štěpán ze Salmasty, Jakub z Julfy a jiní byli dobře známí svou horlivostí pro  jednotu církev.

Nerses Snorhali ve svém listu byzantskému císaři vytyčuje zásady ekumenického dialogu, které nic neztratily na svém významu. Mezi mnoha intuicemi trvá na faktu, že úsilí o jednotu je úkolem celé komunity a že nelze připouštět, aby se vytvářelo vnitřní rozdělení v církvích; kromě toho učí, že je nutné uzdravit vzpomínky, aby se překonávala roztrpčení a předsudky minulosti, ale že je také nezbytný vzájemný respekt a smysl pro rovnost mezi vyjednávači, kteří reprezentují jednotlivé církve. A nakonec říká, že křesťané musí mít  hluboké vnitřní přesvědčení, že jednota je podstatná ne pro nějakou strategickou výhodu nebo politický zisk, nýbrž v zájmu hlásání evangelia, jak to přikazuje Kristus. Intuice tohoto velkého arménského Učitele jsou plodem mimořádné pastorální moudrosti a beru je za své, zatímco jsem dnes mezi vámi.

Pak Svatý Otec připomenul vzájemné styky mezi římskou a arménskou církví a pokračoval: „ Mezi katolickou a arménskou církví je skutečná a intimní jednota, neboť obě si  uchovaly apoštolskou posloupnost a mají platné svátosti zvláště křest a eucharistii. Vědomí toho nás musí inspirovat, abychom ještě intenzivněji posilovali náš ekumenický dialog. V tomto dialogu víry a lásky by neměla být opomenuta žádná otázka, ať je jakkoliv obtížná. Jsem si vědom, jak je důležitá služba římského biskupa při hledání jednoty křesnťanů. Ve své encyklice Ut num sint jsem žádal  biskupy a teology našich církví, aby se zamýšleli nad „ formami, jakými lze uskutečnoval službu lásky, kterou by uznávali jak jedni tak druzí“ (č. 95). Příklad prvních století života církve nás může vést v tomto rozlišování. Vroucně se modlím, aby se znovu realizovala ona „výměna darů“, jejíž úchvatný příklad dávala církev prvního tisíciletí. Kéž vzpomínka na dobu, kdy církev dýchala „oběma plicemi“ dokáže pobízet křesťany Východu i Západu, aby společně kráčeli v jednotě víry a při respektování oprávněných odlišností, aby se navzájem přijímali a podporovali jedni  druhé jako údy jediného Těla Kristova (sr. Novo millenio ineunte, 48)

Jen jedním srdcem kontemplujme Krista, náš pokoj, který sjednotil to, co kdysi  bylo rozděleno (st Ef 2,14). Vždyť doba nás pobízí a náš úkol je posvátný a naléhavý. Musímě hlásat  Radostnou zvěst spásy mužům a ženám naší doby. Ti totiž, potom co  zakusili duchovní prázdnotu komunismu a materialismu, hledají cestu života a štěstí: žízní po evangeliu. Máme velkou odpovědnost vůči nim a oni od nás očekávají přesvědčivé svědectví jednoty víry a vzájemné lásky. Protože pracujeme na dosažení plného společenství, dělejea společně, co nesmíme dělat odděleěa. Pracujme společně při respektování našich vyhraněných totožností a tradic. Už nikdy více křesťané proti křesťanům, už nikdy církev proti  církvi! Kráčejme spíše společně, ruku v ruce, aby svět 21. století,  nového tisíciletí mohl věřit.

 Arméni vždycky velmi uctívali Kristův Kříž. Během století byl kříž jejich nevyčerpatelným pramenem naděje v dobách zkoušky a utrpení. Dojemným charakteristikcým rysem této země je mnoho křížů ve formě“kačar“, které dosvědčují vaši neotřesitelnou věrnost ke křesťanské víře. V tétoroční době arménská církev slaví jeden z velkých svátků : Povýšení Svatého Kříže.

Vyvýšen od země na dřebo kříže, Ježíš Kristus, naše spása, život a vzkříšení, nás všechn přitahuje k sobě. (sr Jan 12,32).

Ó, Kristův Kříži, naš opravdová naděje! Kdykoliv je hřícha lidská slabost příčinou rozdělení, dej nám sílu odpouštět a smířit se jedni s druhými.

Ó Kristův Kříži, buď naší oporou, zatímco usilujem o obnovení plného společenství těch, kteří hledí na ukřižovaného Pána jako na svého Spasitele a svého Boha.. Amen.
Děkuji  vás za vaši pozornost a svolávám Boží požehnání na naše kroky k plné jednotě."

Autor je členem české redakce Vatikánského rozhlasu