Papež Jan XXIII. vydal v dobách studené války (1963) encykliku Pacem im Terris, "o míru mezi všemi národy v pravdě, spravedlnosti, lásce a svobodě". Přinášíme vám vybranné pasáže, které se hodí i do dnešní doby.

Odzbrojení

109.   Na druhé straně ale s velkou bolestí vidíme, že v hospodářsky vyspělejších státech bylo vyrobeno a stále se vyrábí nesmírné množství zbraní; k tomuto účelu se soustřeďuje největší úsilí ducha i těla. Následkem toho musí občané těchto národů nést nelehké břemeno, a zatím jiným státům chybí potřebná pomoc k hospodářskému a sociálnímu rozvoji.

110.   Obvykle se toto zbrojení ospravedlňuje tím, že mír – jak říkají – nemůže být za dnešních okolností zabezpečen jinak, než že bude založen na rovnováze zbraní. Proto zvýší-li se někde zbrojení, hned se vystupňují závody ve zbrojení i jinde.A jestliže je některý stát vybaven atomovými zbraněmi, dává to druhým státům důvod, aby se též snažily zaopatřit si takové zbraně stejné ničivé síly.

111.   Následkem toho lidé žijí neustále ve strachu, jako by nad nimi visela bouře, která se může v děsivém náporu rozpoutat každým okamžikem. Nikoli bez důvodu. Vždyť zbraně tu jsou. Ač je skoro neuvěřitelné, že jsou lidé schopní na sebe vzít odpovědnost za záhubu a nesmírné ničení, které by válka způsobila, přece nelze vyloučit, že válečný požár může vzplanout mimoděk a neočekávaně. Mimoto i když dnes ohromná účinnost zbraní možná lidi zastrašuje, aby válku začali, přece jen jsou tu důvody k obavám, že by samy pokusy s atomovými zbraněmi k válečným účelům mohly mít osudné následky pro život na Zemi.

112.   Proto spravedlnost, moudrost a smysl pro lidskou důstojnost naléhavě žádají, aby horečné závody ve zbrojení byly zastaveny; aby množství výzbroje, jíž různé státy disponují, bylo současně na obou stranách sníženo; aby byly zakázány atomové zbraně; a aby konečně všichni dospěli k dohodě o náležitém odzbrojení se vzájemnou a účinnou kontrolou. "Všemi silami je třeba zabránit" – napomínal náš předchůdce blahé paměti Pius XII. –, "aby světová válka, která by s sebou nesla tolik hospodářské a sociální zkázy, tolik ohavností a mravního poblouznění, nedolehla na lidskou rodinu potřetí."[59]

113.   Přesto musí být všichni přesvědčeni, že zastavit zbrojení, ani snížit stavy zbraní, ani – což je hlavní věc – odstranit veškeré zbraně, není možné, nebude-li takový ústup od zbraní úplný a naprostý a nedotkne-li se smýšlení; nebudou-li totiž všichni svorně a upřímně usilovat, aby byl z lidské mysli vypuzen strach a úzkostné očekávání války. To však vyžaduje, aby namísto nejvyššího zákona, jímž se mír udržuje dnes, nastoupil zcela jiný, který by stanovil, že opravdový mír mezi národy může mít pevný základ nikoli ve stejném vyzbrojení, ale jedině ve vzájemné důvěře. Věříme, že to lze uskutečnit: vždyť jde o věc, kterou nejenže přikazuje zdravý rozum, ale která je také nanejvýš žádoucí a požehnaná.

114.   Především jde o věc, kterou přikazuje rozum. Neboť jak všichni vědí, či by alespoň měli vědět, vztahy mezi státy, podobně jako vztahy mezi jednotlivými lidmi, se nemohou utvářet podle síly zbraní, ale podle zásad zdravého rozumu, to jest podle zásad pravdy, spravedlnosti a činné solidarity.

115.   Dále říkáme, že taková věc je silně žádoucí. Kdo by si totiž horoucně nepřál, aby bylo odstraněno riziko války, aby mír byl zachován a chráněn stále pevnějšími záštitami?

116.   Konečně věc míru je požehnaná, protože by se jeho výhody dotkly naprosto všech: jednotlivců, domácností, národů, celé lidské rodiny. I dnes nám o tom zní varovný hlas papeže Pia XII.: "Mírem nic nezaniká; válka může zahubit všechno."[60]

117.   Z těchto důvodů my, kteří na zemi zastupujeme Spasitele světa a původce míru, Ježíše Krista, jako tlumočníci nejhoroucnějších přání celé lidské rodiny, vedeni otcovskou láskou ke všem lidem, pokládáme za povinnost svého úřadu vyzvat a zapřísahat lidstvo, státníky především, aby nešetřili žádného úsilí a žádné námahy, dokud běh věcí lidských nebude v souladu s lidským rozumem a důstojností člověka.

118.   Nechť politikové na nejvyšších a nejpovolanějších shromážděních důkladně zváží, jak vztahy mezi státy na celém světě co nejlépe uspořádat podle požadavků spravedlnosti a rovnosti; rovnosti, která stojí na vzájemné důvěře, na upřímnosti při uzavírání dohod a na věrnosti přijatým závazkům. Nechť prozkoumají tuto otázku po všech stránkách, aby byl nalezen základ, na němž by mohly vznikat přátelské, pevné a blahodárné svazky.

119.   My ze své strany neustaneme pozvedat k Bohu pokorné prosby, aby tyto snahy svou pomocí shůry vedl k úspěchu a zdaru.
...

Znamení doby

126.   V naší době se mezi lidmi víc a více šíří přesvědčení, že spory, které by snad mezi národy vznikly, se nemají řešit zbraněmi, nýbrž vyjednáváním a dohodami.

127.   Toto přesvědčení, přiznáváme, vychází především ze strašné ničivé síly moderních zbraní, ze strachu před zkázou a hroznými škodami, které by tento druh zbraní způsobil. Proto se příčí rozumu, že by v naší době, která si hrdě říká atomová, mohla být válka prostředkem k znovunabytí porušených práv.

128.   Avšak často bohužel vidíme, že mezi národy vládne jako nejvyšší zákon strach a že proto vynakládají obrovské částky peněz na zbrojení; ne ovšem, říkají – a nemáme důvod jim nevěřit –, s úmyslem napadat, nýbrž odstrašit od útoku.

129.   Nicméně je třeba doufat, že lidé vzájemnými vztahy a jednáními lépe poznají svazky lidské přirozenosti, které je navzájem pojí; a dojdou krásnějšího poznání, že za jednu ze základních povinností, jež ukládá společná přirozenost, je nutno pokládat požadavek, aby obvyklý vztah mezi jedinci i mezi národy neurčoval strach, ale láska; protože je to především láska, co přivádí lidi k poctivé mnohostranné spolupráci, a z té jim může vzejít tolik dobrého.

Katolické dokumenty najdete na http://www.kebrle.cz/katdocs.htm