Naproti tomu je evangelium nazýváno poselstvím míru; k míru s Bohem patří též mír s lidmi; mesiášská doba je charakterizována jako doba míru.
Dokud křesťané stáli na pokraji společnosti a neexistovala všeobecná branná povinnost, problém války pro ně neexistoval. Časem se však stal poměrně velký počet vojáků křesťany, kteří se ptali, zda jimi mohou i nadále zůstat. Někteří zůstali; někteří z nich jsou ctěni jako mučedníci; stanovisko církevních otců a spisovatelů není jednoznačné.
Když se církev domohla postavení, které od ní žádalo odpovídat za poměry, musela řešit zásadní otázku války. Lze pozorovat uznání války jako nutného zla, dělo se to však zdráhavě.
Zvláštním problémem je tzv. svatá válka. Nejde o připuštěný prostředek k obnově porušené spravedlnosti, jako je to v případě spravedlivé války, ale o to, že původcem svaté války je sám Bůh. Ten je také vojevůdcem. To je charakteristické v islámu. V křesťanském středověku se tato myšlenka projevovala v křižáckých výpravách, které měly osvobodit svatá místa z moci nevěřících.
Ve vrcholném středověku žádá TQ splnění těchto podmínek pro ospravedlnění
války:
- popud k válce musí dát kompetentní autorita;
- musí mít pro to přiměřenou příčinu;
- ve válce musí používat přiměřených prostředků;
- válčící musí mít dobrý úmysl a válka musí vést k většímu dobru a k zamezení zla (II II 40 1).
Na počátku novověku Fr. de Vitoria popírá, že by obě válčící strany mohly zároveň vést spravedlivý boj. Nutnost nových úvah o válce vyvolaly nové zbraně, případně nová válečná taktika.
Anglický filozof T. Hobbes v 17. stol. mluví o válce všech proti všem, ukončené státní smlouvou. Od té doby byla kladena otázka, jak dojít k nerušenému míru, nikoliv která válka je spravedlivá.
Přelom znamená zavedení všeobecné branné povinnosti. Protože se účastníci nepodíleli na válce z osobních zájmů jako dříve žoldnéři, bylo třeba pamatovat na jejich trvalou motivaci. K té patřilo také ujišťování o tom, že válka, kterou oni vedou, je spravedlivá, čestná.
V nové době se snažily zmírňovat válečné útrapy mezinárodní úmluvy. Ženevská konvence z r. 1864 hájí před válečným útokem nemocnice. Petrohradská konvence 1868 zakazuje užívání určitých nábojů. Konvence v den Haagu z let 1899 a 1907 usiluje o omezení násilí při vedení války. Washingtonská konvence r. 1922 zakazuje jedovaté plyny, ženevská konvence r. 1925 bakteriologickou válku a r. 1949 hájí práva zraněných, nemocných, trosečníků, zajatců a civilistů. Rovněž zakazuje brát rukojmí. Objevil se totiž názor, že se humanismu ohroženému válkou nejlépe poslouží tím, že se při porušení práva poruší právo protivníka, který první právo porušil; prakticky šlo o postih zajatců nebo rukojmí. Církev toto příkře odsoudila.
Papežové se ve dvou světových válkách ve XX. stol. energicky angažovali pro mír (Benedikt XV. a Pius XII.). Pavel VI. řekl v OSN: "Nikdy víc válka. Mír musí být osudem národů."
Útočná válka jako forma spravedlivé války byla MT definitivně zamítnuta v polovině XX. stol. Povolena je válka obranná, ale pouze tehdy, je-li kontrolovatelná. Jan Pavel II. odmítá válku jako prostředek k překonání názorových růzností mezi národy. Pouze poctivé respektování lidských práv povede k vzájemné důvěře. Dnes jsou zvláště aktuální problémy rozpad SSSR a třetí svět, zejména islámský. Budoucí neznámou situaci ovšem nelze kazuisticky zvládnout.
MT viděla vždy válku jako něco, co přináší značně mnoho zla. Viděla však také, že ve světě je nespravedlnost. Tak vznikla otázka: je správné nechat nespravedlnosti volný průběh nebo proti ní zasáhnout? Ani 2. vat. sněm, který se proti válce postavil, nemohl říci, že nastala doba, kdy náprava spravedlnosti už válku nepotřebuje, ať už proto, že jsou k dispozici jiné prostředky, nebo proto, že už žádná nespravedlnost nehrozí.
Teologie se tedy snaží stanovením příslušných podmínek postavit válce hranice. Byl formulován pojem spravedlivé války. Při ní jde o otázku: může člověk, který vede válku nebo se jí účastní, jednat mravně? Jaké podmínky přitom musí splnit?
Nejprve je třeba odpovědět na otázku, proč vlastně dotyčná válka vznikla. Neslouží-li k odstranění nespravedlnosti, je vždy nemorální. Náprava spravedlnosti však nestačí pro omluvu války. Nutno zodpovědět otázku, zda je válka jako prostředek přiměřená, tím víc, čím hroznější jsou její důsledky.
Oběma podmínkami, úmyslem, proč je vedena a přiměřeností, je usilováno o to, vyhradit válce co nejmenší prostor. Pokrok je v tom, že dnes o válce nerozhoduje jednotlivý stát, ale spíše společenství států. Kolektivní rozhodnutí pro válku jako přiměřený a nevyhnutelný prostředek je třetí důležitá podmínka. Když je za těchto podmínek válka (s těžkým srdcem) přípustná, neznamená to, že je v jejím průběhu vše dovoleno. Moderní otázkou je problém, zda lze ve válce připustit zbraně, které se vymykají kontrole. Pius XII. to odmítl.
Správný postoj k válce není dán jenom tím, že je odmítána, nýbrž tím, že se kladně usiluje o mír. Platí, že je taková naděje na trvalý a skutečný mír, jaká je naděje na lásku a překonání hříchu. K míru přispívá vedle důrazu na lidská práva podpora nuzných států mezinárodními organizacemi. Pro křesťanství je neodmyslitelným předpokladem míru příslušné smýšlení, nejen mírotvorné předstírání. I zde platí, co bylo řečeno o ekumenismu: pravý mír není myslitelný bez vnitřního obrácení.
V demokratické společnosti je respektován fenomén výhrady svědomí vůči vojenské službě v zbrani. Jde o otázku moudrosti státní autority nevhánět občana do situace, v které by musel jednat v rozporu se svým svědomím. Újmě obecného dobra lze zabránit náhradní vojenskou službou. Známkou opravdovosti nouze svědomí je pečlivý výkon náhradní služby. Vzájemné respektování občana v zbrani a občana v náhradní službě je nutným projevem lásky k bližnímu a jeho svědomí.
NB. Analogií s touto problematikou je nejvýš žádoucí respektování výhrady svědomí zdravotníků vůči eticky nepřípustným lékařským zákrokům.
Převzato s laskavým svolením ze situ Dr. Skoblíka: http://www.ktf.cuni.cz/~skoblik/