Žalm, který byl přednesen, je hymnus k poctě Sionu, „sídlu velkého Krále“ (Ž 47,3) tehdejšímu sídlu chrámu Hospodinova a místo jeho přítomnosti uprostřed lidstva. Křesťanská víra jej už aplikuje na „Jeruzalem pocházející shora, který je „naše matka“ (Gal 4,26).

Liturgické ladění tohoto hymnu, evokace slavnostního procesí (sr vv. 13-14), pokojný pohled na Jeruzalém, který vyzařuje božskou spásu, činí z 47. žalmu modlitbu, která může zahajovat den, aby z něho učinila chvalozpěv, i když se na horizontu vyvaluje nějaký mrak.

Abychom vyhmátli smysl žalmu, k tomu nám pomáhají tři aklamace (jásavé provolávání slávy) umístněné na počátku uprstřed a ke konci, jakoby nám nabízeli duchovní klíč skladby a aby nás uvedly do jeho vnitřní atmosféry. Jsou to tyhle invokace: „Veliký je Hospodin, nejvyšší chvály hodný ve městě našeho Boha (v. 2.); „Na mysli nám tane tvé milosrdenství, Bože, zde uprostřed tvého chrámu“ ( v. 10.); „Tento Bůh je Bůh náš navěky a navždy, on sám nás povede věčně“ (v. 15.).

Tyto tři aklamace, které vyvyšují Pána, ale také „město našeho Boha“ (v. 2.) jsou rámcem dvou velkých částí žalmu. První je radostnou oslavou svatého města, vítězného Sionu proti útokům nepřátel, klidného pod pláštěm božské ochrany (sr. vv 3-8). Je to jakási litanie definicí svatého města: je to úchvatná vyvýšenina, která se vypíná jako maják světla, je to pramen radosti pro všechny národy země, jediný opravdový „Olymp“, kde se setkávají nebe a země. Je to – abychom užili výrazu proroka Ezechiela – město Emmanuela, protože, „Bůh je tam“ v něm přítomen (sr Ez 48, 35). Avšak kolem Jeruzaléma se kupí oddíly obležení, jako symbol zla, který útočí na velebnost Božího města. Střetnutí má skoro jistý výsledek a téměř bezprostřední.

Vládcové země totiž svým útokem na svaté město provokovali také svého Krále, Hospodina. Žalmista ukazuje, jak se rozplývá pýcha mocného vojska podmanivým obrazem porodních bolestí: „Zachvátilo je tam úzkostné chvění, náhlá křeč, jako tu, která rodí“ (v.7.) Zpupnost se promění v křehost a slabost, moc v pád a porážku.

Týž pojem je vyjádřen jiným obrazem: vojsko na ústupu je přirovnáváno k nepřemožitelné námořní armádě, kterou zastihne uragán, způsobený hrozným větrem z východu (sr. v. 8). Ten, kdo stojí ve stínu božské ochrany má tedy neotřesitelnou jistotu: poslední slovo nemá zlo, nýbrž dobro; Bůh vítězí na nepřátelskými silami, i když se zdají být velkolepé a nepřemožitelné.

Věřící tedy slaví své díkuvzdání Bohu osvoboditeli právě v chrámu. Jeho hymnus opěvuje milosrdnou lásku Pána, jež je vyjádřena hebrejským výrazem hésed, který je typický pro teologii smlouvy. Tak jsem v druhé části žalmu (sr, vv. 10-14). Po velkém chvalozpěvu věrnému Bohu, který je spravedlivý a zachránce (sr. vv. 10-12), se koná jakési procesí okolo chrámu a svatého města (sr. vv. 13-14). Počítají se věže, znamení bezpečné ochrany Boha, pozorují se opevnění, výraz stálosti, kterou přislíbil Sionu jeho Zakladatel. Jeruzalémské hradby a jejich kvádry připomínají fakta, která musí být předána „budoucí generaci“ (v. 14) tím, co budou otcové vyprávět svým synům (sr. Ž 77, 3-7). Sion je prostor nepřetržitého řetězu spásonosných akcí Hospodina, které jsou hlásány v katechezi a slavené liturgií, aby se ve věřících stále udržovala naděje na osvoboditelský zásah Boha.

Překrásná je v závěrečné antifoně jedna z nejvyších definicí Pána jako pastýře svého lidu: „Ten, který nás vede“ (v.15.) Bůh Sionu je Bohem Exodu, svobody, blízkosti zotročenému lidu v Egyptě a poutníku na poušti. Nyní, když se Izrael usadil ve zaslíbené zemi, ví, že ho Pán neopustí: Jeruzalém je znamením jeho blízkosti a chrám je místem jeho přítomnosti.

Pročítá-li křesťan tyto výrazy povznáší se ke kontemplaci Krista, nového a živého chrámu Boha (sr. Jan 2,21) a obrací se k nebeskému Jeruzalému, který nepotřebuje chrám a vnější světlo, protože „Pán Bůh, vševládný a Beránek – to je jeho chrám...ozařuje ho Boží velebnost. Jeho světlem je Beránek.“ (Zj 21,22-23). K tomuto novému duchovnímu čtení nás vybízí sv. Augustin, přesvědčený, že v knihách Písma „není nic, co by se týkalo pouze pozemského města, jestliže všechno, co se o něm praví nebo co se skrze ně naplňuje, symbolizuje něco, co se alegoricky může vztahovat na nebeský Jeruzalém“ (Město Boží XVII, 3,2). Jemu dělá ozvěnu sv. Paulin z Noly, který v komentáři našeho žalmu vybízí k modlitbě, abychom „se mohli stát živými kameny v hradbách nebeského a svobodného Jeruzaléma“ (List Severovi 28,2) A při kontemplaci pevnosti a soudržnosti tohoto města týž církevní Otec pokračuje: „ Vždyť ten, kdo bydlí v tomto města se zjevuje jako Jeden ve třech osobách...Kristus se stal nejen jejím základem, nýbrž i věží a branou...Je-li tedy On základem, domu naší duše a na něm se zvedá stavba hodná tak velkého základu, pak branou jeho města bude pro nás právě Ten, který nás povede věčně a umístní nás na místo své pastviny. (tamtéž)

Přeložil P. Josef Koláček z Vatikánského rozhlasu