Na světě existuje zlo. Zlo je vždy výpadek části řádu. Člověk je ale volán k dobudovávání řádu stvoření, tedy taky k tomu, aby čelil zlo, které ho narušuje. To je dáno určením být obrazem k podobě Boha a požadavkem chránit ráj.

Výpadek řádu je tedy výzvou k jeho odstranění. Může být zaviněn věcí (živel), živočichem (šelma) nebo člověkem (pachatel). Zatímco u prvních dvou typů škůdců nejsou při nasazení lidských sil problémy, u člověka jsou. Má neodvozenou přímou cenu. Lze tedy proti němu postupovat jen natolik, nakolik je to nutné s ohledem na důstojnost jeho osoby.

1. Příklad: noční útočník v parku. K situaci bližního, který je napaden, je možno zaujmout tato stanoviska:

utéci, ač je šance na úspěch při obraně,
domlouvat útočníkovi,
přivolat pomoc,
bránit napadeného přiměřenou silou,
zakročovat nadměrným způsobem.

Vždy je na místě zvážit nejen závazek pomoci, ale taky vlastní možnosti.

2. Příklad: rodinný domek na samotě, v kterém bydlí muž, žena, odrostlý syn a malá dcera, je přepaden skupinou útočníků. Tři lidi jsou schopni bránit se útočníkům, kteří mohou být v přesile. Hrozí jim oloupení, zranění, znásilnění, zabití.

Řád společnosti, jejíž součástí je zmíněná rodina, je součástí řádu stvoření. Je ohrožen, ergo může a má být bráněn. Je dobře rozlišit obranu ve vlastní prospěch, na kterou má obránce právo od obrany v prospěch ohroženého řádu.

Při obraně může dojít k újmě útočníků, ta ale padá na jejich vrub. Jako u individuální obrany je taky zde pravidlo míry bezvinné obrany.

3.Příklad: velká společnost je napadena druhou velkou společností. Jejími členy jsou lidé obranyschopní i bezbranní, děti a starci. I zde může a má být bráněno porušování řádu.

V dějinách docházelo a dochází k velkým společenským proměnám ohledně posouzení přiměřenosti nasazených prostředků. Jinak vypadala věc v starém Římě, jinak v středověku, jinak dnes.

Současná doba disponuje zbraněmi hromadného ničení, které vyhlazují nejen útočníky, jejich nezúčastněné spoluobčany, např. při leteckých náletech, ale i další oblasti, hrozí dokonce globální katastrofa.

Strategie spálené země ukazuje na porušení poměru mezi prostředkem a cílem. Je nutno počítat s tím, že člověk propadne v extrémní situaci zběsilosti, v které ztratil soudnost. Pak se podobá splašenému zvířeti. Zbyla pro něj jediná hodnota: udržení vlastní moci. Život po jaderné válce v podzemí.

Proto klade dnes morální teologie otázky:

Není už doba, kdy přestaly nespravedlnosti mezi národy? Bohužel ne.

Jaké jiné prostředky než válka jsou v případě nespravedlnosti k dispozici? Neúnavné vyjednávání je někdy bezúčelné.

Není-li jiné východisko než válka, jaké musí mít mantinely, aby se vůbec dala mravně obhájit?

Dnešní odpověď: dobrý úmysl, přiměřenost prostředků, kolektivní rozhodnutí. Ten kdo jde s rozvahou a těžkým srdcem do války, protože mírová nečinnost je větší zlo než ozbrojený zásah, nemůže dokonale odhadnout všechny důsledky konfliktu, do kterého se pustil. Má k dispozici jen odhad, ten však musí být dostatečně v prospěch zásahu.

Církev se dosud nedopracovala přesvědčení, že válka je prostředek pro nápravu porušené spravedlnosti, který patří nenávratně minulosti.

Autor je morální teolog učící na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy