Chtěl bych připojit malý dovětek k seriálu článků, ve kterých Milan Tesař podrobil vědecké analýze stav českých křesťanských a katolických sdělovacích prostředků.  Vážím si jeho snahy, která asi vycházela z odborné specializace při studiu na Fakultě sociálních věd, ale myslím, že stejně potřebná je pravidelná kritická činnost, která třeba ani nemá akademickou patinu, ale je v úzkém spojení s denní novinářskou praxí a vychází z požadavků profesionality a znalosti řemesla.

Dlouhodobá nepřítomnost seriózní kritiky má zpravidla za následek stagnaci a postupnou degeneraci každé veřejně prezentované kulturní tvorby. Naopak její četnost pozitivně ovlivňuje různost přístupů ke zpracování témat, autorskou reflexi a sebereflexi, použité výrazové prostředky, techniku komunikace apod. Zdá se mi, že kritiky katolických médií na jisté minimální úrovni a založenou na společném úhlu pohledu máme u nás velký nedostatek a to je příčinou, proč je někdy stav katolických a křesťanských médií nepříliš uspokojivý právě z profesionálního hlediska.

Příčinou je jistě také a hlavně to, že jakákoli kritika toho, co je křesťanské, byla v minulosti spojována a často právem, s postojem obecně protináboženským. Vznikl ovšem opačný extrém: Co si dá přívlastek křesťanské nebo katolické, je automaticky dobré a je třeba o tom hovořit jen pozitivně. Delší praxe a zkušenost pouhých čtenářů, diváků a posluchačů těchto médií nás poučila, že tomu tak není a že kritiky chápané jako služba dobré věci (a vposledku jako služba Slovu v duchovním smyslu), jak ji chápaly osobnosti typu F.X. Šaldy, Václava Černého či Miloše Dvořáka, je nám opravdu hodně zapotřebí.  Jistě i internet v tomto směru může sehrát významnou roli (a ChristNet.eu se o to s občasnými výpadky tempa vytrvale pokouší).

Zmíním v této souvislosti  jen několik příkladů či poznámek, které vycházejí ze zkušenosti pravidelného posluchače křesťanského Rádia Proglas. Sám jsem absolvoval praxi ve zpravodajské redakci soukromého rádia, takže si dovolím hovořit o jistém stupni profesionality a apelovat na něj.

Vytrvalost a úsilí brněnské redakce založit a provozovat již dlouhou dobu soukromé rádio na křesťanských základech si zaslouží opakovaného ocenění a všestranné podpory. Ale možná právě dlouhodobá nepřítomnost kritiky způsobuje, že poslední dobou Rádio Proglas stále častěji z různých důvodů zklamaně vypínám. Důvodem je nejčastěji  již jakási apriorní omluva  kompetentních osob za nízkou profesionalitu, jež se projevuje v různých rovinách.

Ale povýší-li se amatérismus ze zakladatelského impulsu na existenční princip (nemyslím teď ekonomický), nesvědčí to příliš o tom, že takovému médiu záleží na posluchačích (je to potom takové „hrajeme si, protože nás to baví“). V kontrastu s tím pak ovšem stojí opakované poděkování, že rádio existuje díky příspěvkům posluchačů. Nevím, jestli to pak už nevyznívá jako svého druhu reklama, kterou Proglas jinak jako zdroj příjmů nevyužívá.

Technické problémy ve vysílání lze jistě vysvětlit ledačím, anebo je případně nevysvětlovat vůbec. To druhé platí často v případě Proglasu. Například reprízy vysílání Radia Vatican se opakovaně zaměňují s vysíláním z předchozích dnů, ve vysílání se pak za to nikdo neomluví a na e-mailové upozornění  také nepřijde žádná odpověď. Chápal bych to v prvním měsíci provozu stanice, než se technici naučí ovládat přístroje.

Pokud někdo nemá v pořádku výslovnost, např. se nenaučil vyslovovat souhlásky r a ř, bez kterých se čeština bohužel neobejde,  nemůže bohužel pracovat jako rozhlasový moderátor nebo průvodce pořady. To je jako pověřit disgrafika, aby vedl výtvarný kroužek. V rozhlasu nelze aplikovat ani to, že se špatný herec obsadí do němé role.

V konkursech komerčních rádií základní požadavek na zájemce o práci bohužel v Proglasu neznají, takže například z programového hlediska křesťanské stanice tak základní pořad jako Denní modlitba církve je svěřena osobám, které nejen, že často neumějí vyslovovat některé souhlásky, ale mají vážné problémy se čtením a v jedné sloce hymnu udělají několik chyb…

Proč bych se rozčiloval při poslechu Proglasu, když si to můžu přečíst raději sám, říkám si pak jako posluchač, kterého tímto redakce ignoruje.

Spojovací promluvy mezi pořady bývají kamenem úrazu pro moderátory komerčních rádií. Obvyklá praxe je, že volí tón a slovník jako na večírku s kamarády, protože sázejí na nízký věkový průměr posluchačů. Na Proglasu se většinou drží úcty a ohleduplnosti k posluchačům vyššího věku, což občas nezabrání v podivných formulacích a bizarních samomluvách, v nichž se bezradný spíkr nakonec ztratí. Základní rétorická vada, při níž ochotnické nadšení a snaha po originalitě převáží věcnou rovinu sdělení.

A tak by se dalo pokračovat a přitom nebrat v úvahu programovou skladbu, ale jen profesionalitu způsobu vysílání. Přitom lze však mít i celou řadu připomínek k obsahu,  lze si položit otázku, zda není Proglas folkově dechovkovou hudební stanicí (se značnou tolerancí ke kýči), zda poněkud neabsentuje povědomí o slovesném umění a jeho duchovní tradici u nás, zda nechybí publicistika, např.  diskusní pořady na aktuální témata jak je můžeme znát z italských křesťanských rozhlasových stanic, zda se dostatečně využívá okruh potenciálních spolupracovníků v celé oblasti pokrytí signálem atd. To je však spíše úkol pro pravidelnou kritickou reflexi, ne pro jeden článek.

Snad se přece jen někdo po této neprošlapané cestě s cílem  pomoci těmto médiím v jejich nelehké práci vydá.

Řediteli Radia Proglas Martinu Holíkovi jsme dali možnost se k tomuto článku vyjádřit. Podle jeho slov se v něm "nemá moc čeho se chytit". Přesto jej ještě jednou poprosíme o reakci