Pokud byl malý pacient upoután na lůžko, udělali jsme si jeviště z jeho postele a tak se stalo, že na peřině se najednou objevila malá africká nemocnice s exotickými zvířaty a dítě s loutkou sestry na prstě zvířata ošetřovalo. Vzápětí po posteli lezli plyšoví psi, kočky, nebo třeba mývalové a chtěli si povídat.
Děti se samy mohly podílet na hře, pokud měly chuť, pomáhaly vymýšlet další a další příběhy, nebo jen loutce vyprávěly, co je bolí. Malému kašpárkovi, nebo mazlivému mývalovi se svěřují starosti a strachy mnohem snadněji, než dospělému...
Pan Ottokar přivezl spoustu kufříků a v každém z nich byla pohádka, stačilo si jen vybrat. Zajímavé bylo, že jeho produkci si vyžádaly i starší děti a dokonce i sestry se mnohokrát zvědavě nahrnuly do pokoje.
Pokud byli pacienti schopni pohybu, hráli jsme s panem Ottokarem opravdové loutkové divadlo v herně pro více dětí (marionetovou pohádku O princezně Zubejdě, nebo maňáskové příběhy O kočičce a pejskovi). Spontánní reakce malých pacientů byly úžasné a přinesly mnohokrát smích, ulehčení, objasnění nebo oddramatizování jejich současného stavu.
V Německu je tato metoda často praktikována v nejrůznějších zdravotních zařízeních jako součást léčby, protože kdo se směje, uzdraví se rychleji.
Turné pana Ottokara Seiferta po český nemocnicích finančně podpořili němečtí sponzoři (Württembergische AG, Mercedes Benz, Marine Apotheke Ravensburg), v Čechách to zkrátka se sponzory zatím tak nějak nevyšlo... Přesto se pacienti, rodiče i personál ptali, kdy přijdeme znovu? Určitě přijdeme...