Žalm 99

+ 1. Izraelská tradice dalo tomuto hymnu chvály, který byl nyní přednesen titul „Žalm todáh“ to je díkuvzdání v liturgickém zpěvu, a kvůli tomu se hodí, aby byl zanotován v ranních chválách. V několika verších tohoto radostného hymnu lze identifikovat tři významné prvky, jež činí plodným jeho používání v modlící se křesťanské komunitě.

+ 2. Především je to naléhavá výzva k modlitbě, jasně popsaná ve své liturgické dimenzi. Stačí vypočítat slovesa v rozkazovacím způsobu, která jsou tepem celého žalmu a jsou doprovázena pokyny kultovního řádu: Hlaholte..., služte radostně Hospodinu.Vstupte pře jeho tvář s plesem. Vězte, že Hospodin je Bůh... Vstupte do jeho bran s díkuvzdáním...Vzdávejte mu chválu, dobrořečte jeho jménu (vv.2.4) Je to řada vybídnutí nejenom ke vstupu do posvátné oblasti chrámu skrze brány a nádvoří ( sr Ž 14,1; 23,3.7-10), ale také k jásavé oslavě Boha.

Je to jakási nepřetržitá nit chvály, která se nikdy nepřetrhne, a neustále vyznává víru a lásku. Je to chvála, které ze země vystupuje k Bohu, ale která zároveň živí ducha věřícího.

+ 3. Rád bych vyhradil malou poznámku samému úvodu žalmu, kde žalmista volá, aby celá země vzývala Pána (sr. v. 1.). Jistě žalm v dalším textu zaměří svou pozornost na vyvolený národ, ale horizont zahrnutý do chvály je univerzální, jak se to nezřídka stává v žaltáři, zvláště v tak zvaných „hymnech na Hospodina krále“ (sr Ž 95-98).

Svět a dějiny nejsou v rukou osudu, chaosu, nebo slepé nutnosti. Naopak vládne jim tajemný Bůh, který ale zaroveň touží po tom, aby lidstvo stále žilo ve spravedlivých a ryzích vztazích: On „kraluje. Pevně je založen svět. Nic jím neotřese. On povede při národů podle práva... Bude soudit svět spravedlivě a národy podle pravdy“( Ž 95, 10.13).

+ 4. Všichni jsme proto v rukou Boha, Pána a Krále, a všichni ho s důvěrou oslavujeme, že nás nenechá padnout ze svých rukou Stvořitele a Otce. V tomto světle lze lépe ocenit třetí významný prvek žalmu. Ohniskem chvály, kterou žalmista klade na naše rty, je totiž jakési vynání víry, vyjádřené řadou vlastností (atributů), které definují niternou skutečnost Boha.

Toto podstatné „credo“ má následující tvrzení: Hospodin je Bůh, Hospodin je naším Stvořitelem, my jsme jeho lid, Hospodin je dobrý, jeho láska je věčná, jeho věrnost nemá konce (sr. vv. 3-5).

+ 5. Je tu především obnovené vyznání víry v jediného Boha, jak to vyžaduje první příkázání Desatera: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh...nebudeš mít jiného boha mimo mne“ (Ex 20, 2.3). A jak se to často opakuje v Bibli: „Proto poznej dnes a vezmi si to k srdci, že Hospodin je Bůh nahoře na nebesích i dole na zemi“ (Dt 4,39).

Pak se vyznává víra v Boha stvořitele, pramen bytí a života. Následuje tvrzení, vyjádřené tak zvanou formulí smlouvy, jistotou, že Izrael má Boží vyvolení: „ Jsme jeho, jeho lid a ovce jeho pastvy ( v 3.) Je to jistota, že věřící nového Božího lidu berou za své vědomí, že tvoří stádce, které nejvyšší Pastýř duší vede na věčné pastviny nebes (sr 1 Pt 2,25).

+ 6. Po slavnostním vyznání jediného Boha, stvořitele a pramene smlouvy, obraz Hospodina, jak jej opěvuje náš žalm, pokračuje meditací o třech božských vlastnostech, jež žaltář často vyvyšuje: dobrota, milosrdná láska (heséd), věrnost. Tyto tři ctnosti charakterizují smlouvu Boha s jeho lidem; vyjadřují pouto, které se nikdy nezlomí v průběhu dějin a navzdory bahnité řece hříchů, vzpour a lidských nevěrností. S klidnou důvěrou v Boží lásku, která nikdy nezeslábne, Boží lid se vydává do dějin s jejich pokušeními a denními slabostmi.

Ilustrační foto
Foto: Corbis
A tato důvěra se stává zpěvem, kterému někdy chybí slova, jak poznamenává svatý Augustin: „Čím více poroste láska, tím více si uvědomíš, cos řekl a cos neřekl. Vždyť dříve, než jsi okusil jisté věci, myslel sis, že můžeš užívat slova, abys ukázal Boha; když jsi pak ale začal zakoušet chuť, uvědomil sis, že nejsi s to přiléhavě vysvětlit, co zakoušíš. Když si ale uvědomíš, že neumíš slovy vyjádřit, co zakoušíš, měl bys snad kvůli tomu mlčet a nechválit?... Vůbec ne. Nebudeš přece tak nevděčný. Jemu patří čest úcta a největší chvála... Poslouchej žalm: „Celá země jásej Hospodinu“ Pochopíš jásot celé země , jeetliže sám jásáš v Pánu“ ( Esposizioni sui Salmi III/1, Řím 1993, str 459)

7. listopadu zemřeli a mají také svátek tři světci. V roce 739 zemřel v opatství Echternachu sv. Willibrord, irský misionář pak arcibiskup, patron Lucemburska a diecézí Utrecht, a Harlem. V roce 1225 arcibiskup mučedník Engelbert z Kolína nad Rýnem a v roce 1717 strhující jezuitský lidový misionář bl. Antonio Baldinucci. Jejich života i přímluva září do tohoto dne, na nás a na naše cesty.

Přeložil P. Josef Koláček z Vatikánského rozhlasu