Snad nejspolehlivější údaj je přímo z úst mladého Adama, absolventa rétoriky jezuitského gymnázia v Olomouci, když odpovídal čtyřem examinátorům před přijetím do noviciátu S.J. v Brně (30. 9. 1670): „Přitáhl mě příkladný život Otců Tovaryšstva Ježíšova, touha vystudovat a pracovat k větší slávě Boží a horlivost o spásu duší; také touha snášet protivenství a křivdy pro Krista a s Kristem, žádnému neodplácet zlem za zlo nýbrž jen dobrem.“
Adam Gilg je rodák z Rýmařova na severní Moravě. Jeho otec Kryštof Gilg byl řemeslníkem a matka se jmenovala Marie, ta hlavně vedla obchod s potravinami. Měli pět synů a dvě dcery. Adam se narodil 22. 12. 1651. Gymnazijní studia konal v Olomouci. Noviciát prodělával v Brně a po prvních slibech odchází do Prahy, kde na pražské univerzitě poslouchá filozofii (1673-1675) Nato absolvoval speciální kurz matematiky na pražské akademii spolu s Jakubem Kresou S.J. Moravanem ze Smržic u Prostějova, později proslulým matematikem evropské úrovně.
Léta 1677-1680 vyplňuje magisterium na gymnaziích v Praze a Českém Krumlově. Na studium teologie se vrací a pražskou univerzitu v Klementinu (v posledním ročníku byl pomocníkem klementinského knihovníka). Dne 5. března 1684 přijímá kněžské svěcení. Svou jezuitskou formaci končí v Telči, kde koná třetí probaci.
Už po deset let v něm doutnala i hořela touha přispět k rozšíření Božího království v misiích mezi pohany. Po prvé žádal P. generála S.J. v 3. ročníku filozofie listem z Prahy v roce 1675, podruhé jako magister z Českého Krumlova 7. 12. 1679, potřetí jako teolog z Prahy 6. 2. 1683, konečně jako probacionář z Telče 6. 12. 1684
V roce 1686 je P. generálem S.J. zařazen mezi vyslané misionáře do „Indií“, jak se souhrně nazývaly zámořské misie. Svou dobrodružnou plavbu do Ameriky podrobně vylíčil jednomu svému spolubratru v Praze v listě z Mexika z 8. října 1687.
Co všechno zažil, jaké úsilí musel vynaložit při hlásání evangelia divokým Sererům (Seris) a Tepokům (Tepocas), kolik obětí musel přinést a jak vypadají počátku kulturní práce na opravdovém lidském úhoru, vypisuje ve svém druhém listě, napsaném v únoru 1692 v osadě Santa Maria del Populo v kraji Sonora v severním hornatém Mexiku.
Z něho se dovídáme: „Odcestoval jsem tam (do své misijní stanice) při první příležitosti a 11. března 1688 jsem zahájil misijní činost. Bylo mi sice přikázáno pouze obnovit bývalou osadu S. Maria del Populo, ale v duchu jsem se kojil nadějí, že časem s Boží pomocí obrátím celý sererský národ“.
Líčení života indiánského kmene Sererů, jejich zvyků, i krutých pověr a všelijakých neřestí prokládá úchvatnými postřehy: „Ale největší ba skoro jediné znamení, kterým zde může misionář stále působit je svatý a po všech stránkách bezúhoný život – vedle neúnavné horlivosti o spásu duší, štědrosti k nuzným, hlavně také něžné, ale čistě otcovské lásky ke svým Indiánům, že podle vzoru apoštolů nejen zdarma dává, co zadarmo dostal, nýbrž že se přičiňuje také nezištně přispívat ze svého chudým a trpícím nouzi“.
Náš misionář v Mexiku nezapomíná ani na své spolubratry doma:
„Ti kteří z naší provincie touží po těchto misiích a žádají o ně, nesmí si myslet, že zde budou sklízet bohatou žeň aneb úrodu duší ke své útěše a věhlasu. Mnohem méně ať čekají pohodlný život, naopak zde najdou všechnu nouzi.
V těchto amerických zemích jsou totiž dvojí misie. Některé jsou výborně zařízeny a vybaveny vším potřebným; avšak o takové misie se nesmějí ucházet evropské provincie, neboť „pisces non sunt pro Lombardis“ (Tučné ryby nejsou pro Lombarďany – ve smyslu „pro cizince“).
Naproti tomu druhé misie nejsou buď vůbec ještě začaty, anebo byly teprve nedávno založeny. Zkušenost mě poučila, že pro takové jsou požadováni cizí (nešpanělští) jezuité, ano, z čím větší dálky sem přicházejí, tím dále jsou zde posíláni - vysunuti na pohraniční misie a domy). Proto by to měli být muži, které lze těžko postrádat.
Ať to jsou skuteční průkopníci, odhodlaní ke smělým činům. Ať se tedy už ve své vlasti učí trpělivě snášet menší tísně a těžkosti... ne, že by zde bylo zvláštní nebezpečí být barbary zabit pro víru, ačkoliv nedávno dva naši kněží přišli o život u Tarahumarů pro tuto vznešenou věc, nýbrž že tu vytrpí ne méně nepříjemností a nesnází než na nějaké poušti.
Ani indiánská řeč, které se zde musí každý misionář naučit, nedělá příliš velké potíže, třebas byla kdysi považována za nenaučitelnou. Já se jí naučil, ba sepsal jsem i její mluvnici a v ní vyložil, jak je možno ji brzo ovládat na základě jistých pravidel.
Nic mi však v jejich řeči nepřipadalo těžší než nedostatek slov a výrazů pro nadpřirozené skutečnosti a duchovní pravdy, jakož i pro působení a vlastnosti ducha, zkrátka pro věci a jevy, které se evnímají vnějšími smysly. Proto také, když se připravuji na kázání nebo křesťanské cvičení, stojí mě více námahy, práce a času pojmenovat a vyjádřit tyto bezejmenné skutečnosti než kázání samo.“
P. Adama Gilg začínal svou misionářskou činnost jako pomocník proslulého rakouského misionáře-prúkopníka P. Eusebia Kina (Khüna). Pak převzal misii mezi Serery S. Maria del Populo. Tento indiánsský kmen vlastně civilizoval a přivedl na značnou kulturní úroveň.
Mezi Indiány kmene Tepocas založil osadu Sv. Tadeáše. Pokusil se ještě založit osadu sv. Eustacha pro další kmen, ale tento pokus zničil útok loupežných Indiánů kmene Cocomacatecas. Zanechal v rukopise „Vocabulario de las linguas Eudeve, Pima y Seris“ – slovník nářečí Pima a Eudeve, to je kmenů ve své misijní oblasti.
Nakreslil mapu Pimerie, misijního území v povodí řeky Sonory a jejích přítoku Rio de San Miguel. P. Gilg byl vůbec prvním Evropanem, který zmapoval zmíněnou oblast a který ji civilizačně vzdělával. Jeho spolumisionář, P. Vilém Illing S.J. z české provincie se o něm krátce zmiňuje ve svém listu z 18. 8. 1691. „V těchto dnech jsem se dověděl, že P. Adam Gilg vzdělává národ Sererů a je ode všech považován za svatého“. (SA Brno , G 11, 557/6 List P. Viléma Illlinga S.J.)
I datum jeho smrti je v mlhách historie. Katalogy Mexické provincie S.J i Zambrano (XV.676) uvádějí „1710 circa – asi v roce 1710.
Autor je ředitelem české redakce Vatikánského rozhlasu