Zdá se, že české sdělovací prostředky postupně rezignují i na to minimum svého poslání, kterým je sdělovat podstatné zprávy a informace.

Tak se místo zprávy o blahořečení dvou hrdinských osobností původem z Česka a Slovenska ve večerních televizních zprávách dovídáme o planém řečnění politika na kongresu pravicové strany. Místo zprávy o naléhavé výzvě papeže k stanovení dnu postu a modliteb za mír na 14. prosinec a pozvání představitelů světových náboženství z téhož důvodu do Assisi v lednu 2002, místo těchto zpráv svrchované důležitosti se dovíme o povyku kolem mediálního magnáta či o handrkování kvůli jednomu písmenu v obchodním zákoníku…

Kdyby tak měla tato země alespoň jednoho proroka, který by lidem říkal do čí pravdu, co by se s ním asi stalo?

Zřejmě si musíme zvykat poslouchat zahraniční zpravodajské stanice nebo číst zahraniční tisk na internetu, abychom si udělali alespoň částečnou představu o tom, co se ve světě děje, co se děje za okny českých hospůdek, kde lidé sledují s nepochopitelným zaujetím hokej nebo fotbal.

Co by se starali o nějaké mučedníky z 50. let nebo o papeže, který se konkrétním způsobem zasazuje o mír. Ještě tak ředitel televize nebo předseda sněmovny, to ještě sem tam někoho probudí.

Ale jaký mají takové postavy vztah ke skutečnosti? Pouze ten, že ji nahrazují klamavou iluzí, v níž je Čechům dobře, kde po nich nikdo nic nechce a hlavně ne samostatné myšlení, orientaci v hodnotách a v rozlišování duchů zla a dobra, čili zodpovědnost a pravdivost k vlastnímu životu.

V rozhovoru pro Radio Vatican to v pondělí vyjádřil krásně kardinál Ratzinger: Je-li pro nás Bůh oddělen od skutečnosti, k níž máme určitý konkrétní vztah, znamená to vždy, že ho nebereme vážně!

„Jestliže však sůl ztratí slanou chuť, čím zas nabude slanosti? Nehodí se ani do země, ani do hnoje, nehodí se vůbec k ničemu. Kdo má uši k slyšení, slyš!“

Alespoň naslouchat, kdybychom uměli.